Osobní laserdanceův blog

Po mojí negativní odpovědi se mně ještě snažil přesvědčit jakousi historkou o ujetém autobusu nebo tak něco. Nevím, neposlouchal jsem. Jdu sám. Jdu dolů. Chlad se snaží dostat se mi pod kůži, cítím ho všude, ale odolávám. V jednu chvíli se musím až oklepat. Pára stoupá z kanálu, a když jdu kolem něj, kolem zavane teplá a vlhká zatuchlost kanálních stok. Nevím, co vlastně hledám. Jdu stále dál, a lidí ubývá. Je to správný směr? Začíná tu být čím dál větší temno, lampy svítí mlhavě a nejasně. Jen sem tam nějaká můra ukončí svůj život tím, že přilákána světlem shoří v plamenech. Paradox. Životodárné světlo, symbol naděje a vítězství, je zde proměněn v nenápadný nástroj smrti, a setkání můry s ním má pro ni vždy fatální důsledky. Všude je nepořádek, mírný vítr si pohrává se starou taškou ze supermarketu, která leží opodál. Při silnějším poryvu je slyšet, jak šustí. „Co dělám sakra v tomhle zapadlým koutě?“ .

„Je tady sto milionů dveří, k tomu jednou tolik cest… Zatraceně zapeklitej test.“

V téhle čtvrti je spousta oprýskaných činžáků. Spousta tajemných míst, zakroucených uliček, podchodů, dveří a vchodů. V těch bytech a domech jsou lidé, stejně jako otroci anebo nomádi. Svoji roli si každý určuje sám, nikomu nic není předurčeno a všecho se dá změnit. Nikdy nemůžu přece všechny ty dveře otevřít a projít, abych věděl, co mně za každými čeká. Možná to je právě ten lidský faktor, ten motor a ta touha za poznáním, která nás pořád žene dál – prostá zvědavost „co bude dál“. Kdybychom za náš neskutečně krátký život stihli všechny dveře otevřít, připravili bychom se o to nejvíc vzrušující, co nám život přináší. Často narážím hlavou do zdi, a když už si myslím, že opět nabírám směr, tak jej zase ztratím. Zhasne ono světlo nebo zabloudím a zamotám se do všeho ještě víc. Chce se mi na plný plíce zařvat, když zase začíná světlo, za kterým že ženu, skomírat. Nepomáhá to. Otráveně a bezcílně se dál toulám tou hnusnou čtvrtí, dál otevírám dveře do podchodů a snažím se vejít. Vždycky doufám, že za nějakými najdu teplo, příjemné prostředí a skvělé lidi, kteří mě budou vítat. Zatím jsem objevil jenom studenou a plesnivou zeď. Nemělo by tedy být hledání té správné cesty hračka? Ne, když se pokouším tu zeď hlavou prorazit. S každým nárazem si člověk víc ublíží, lyrika ani nestačí na to, jak to každého bolí když se znovu a znovu jak hloupé ovečky snažíme ty zdi rozbíjet a neuvědomujeme si, že tohle není správná cesta. Jsme o ní bytostně přesvědčeni. A proto spousta lidí dnes a denně opět padá na hubu, protože nevidí svoji cestu. Já našel jeden průchod otevřený. Šel jsem jím a našel jsem cestu, která nebyla zaplivaná jako ty ostatní. V dálce svítí i malé světlo naděje. Tak proč kopu do ostatních podchodů a snažím se dostat do zamčených, tmavých pavlačových domů, když přímo naproti mně mám Naději? Nikdo neví, ani já ne. Nejspíš lidská blbost.