Osobní laserdanceův blog

6.00 – Zvoní mi budík. Poslepu nahmatávám mobil, abych řinčení utnula. Vyhrabu se z postele a ještě se zalepenýma očima beru oblečení, abych se přesunula na chodbu. Zakopnu o nezastrčenou židli a bolestivě zasyčím (co by to tý Kačeně udělalo, kdyby si ji po sobě večer zasunula!). Obě spolubydlící se nespokojeně zavrtí (aby se nezbláznily). Oblékám se na improvizovaném botníku. Jediné místo, kam se dá oblečení položit, pokud se nechci oblékat ve vaně nebo na záchodě. Dneska mě to ale nerozhodí. Dnes hákuju školu. Mám totiž důležité „poslání“ Asi poslední příležitost v životě.

7.45 – Metro mě vyplivne na Malostranské a já se přesouvám na Zámecké schody. Už v půlce vidím frontu lidí, která se vine do nedohledna. Ještě, že ten začátek nevidím, jinak bych to asi zabalila. Za mnou stojí manželský pár středního věku. Sotva vylezou schody, oba si zapalují cigaretu (no výborně, tohle budu čuchat pravděpodobně celé dopoledne).

8.00 – Fronta se začne hýbat.

8.05 – Popošla jsem asi o 5 metrů a nic.

8.30 – Konečně to vypadá, že se něco děje. Lidé začínají popocházet a notný kus. Dostanu se za bránu do zahrad. Říkám si, že mám vyhráno. Mám zajištěno, že tu nebudu stát nadarmo.

8.45 – Fronta se zastaví.

9.30 – Popošla jsem o 10 metrů. Začátek fronty v nedohlednu. Manželé za mnou mě neustále nechávají v kouřovém oparu (asi abych nevyšla ze cviku).

9.45 – Elegantní důchodkyni přede mnou už rupnou nervy, protože ji každou chvíli předbíhají nezvedení puboši. Vyzývá ostatní k vytvoření barikády, aby už nikdo jiný nemohl projít před ni.

10.00 – Hlemýžď je proti mně sprinter. Školní výlet adolescentů se nedá přehlédnout (fialové hlavy a výbuch smíchu co minutu, jasně dává všem najevo, jsme tady!). Učitel už se k nim raději nehlásí.

10. 30 – Moje rychlost: 20 kroků za půl hodiny. Adolescenti se roztrhali na milenecké párečky a už půl hodiny se snaží vzájemně si jazykem dosáhnout na mandle. Vypadá to, že soutěží, kdo dýl vydrží.

10. 45 – Tak o soutěž zřejmě nejde, ještě se neodrhli. Vytahuju z batohu knížku.

11.00 – Vypadá to nadějně. Už stojím pod Býčím schodištěm. Podle slov ubrebentěných důchodkyň už jsme skoro u cíle. No sláva!

12.00 – Hodinu lezu schody nahoru! Ještě, že je celkem hezké počasí, uklidňuju se.

12.05 – Dostávám se před detektory kovu. Už jsem snad vyndala všechno kovové, co jsem měla po kapsách a pořád pípám. Ručnímu detektoru se nezdají moje kalhoty (asi je budu muset svlíknout, nebo co).

12. 10 – Hradní stráž mě bere na milost a po odevzdání batohu do šatny mě pouští do Vladislavského sálu. Konečně jsem se dočkala!!!

12.11 – Tak ne. Přede mnou je další štrúdl lidiček. Ale už to vypadá nadějně. Prohlížím si doprovodnou výstavu a čas už ubíhá rychleji. Na každém kroku mě sledují kamery a hlídači (takové zabezpečení nebylo ani v Louveru u Mony Lisy!)

12.50 – Fronta se pohnula natolik, že jsem se konečně dostala až k vitríně s korunovačními klenoty. Chlad je mnohem větší, než na začátku. Nevím, jestli je to tím, že na mě dýchla dávná minulost nebo klimatizace, která vytváří vhodné prostředí pro klenoty. Ale pocit je to fantastický. Drahé kameny na korunovační koruně jsou mnohem větší, než jsem si kdy představovala. Perly se lesknou pod nasvícením. O nic méně honosnější není ani jablko a žezlo. Kdo neviděl, neuvěří.

12.55 – Pohled na klenoty byl sice jen velice kratičký, ale těch pět hodin čekání za to opravdu stálo. Možná už nikdy nebudu mít takovou příležitost něco tak nádherného vidět. Vůbec toho nelituju.