Proč miluju noční Prahu
Přijel jsem po parádním víkendu zpátky do Prahy a pražský genius loci mě opět pohltil. Kráčím Prahou, se sportovní taškou v ruce. Dav lidí mě pomalu vyplivnul do nočních ulic. Lidské postavy se pomalu vytrácí do tmy, jen občas osvětlené chabě svítícími lampami.
Zapnul jsem si bundu více ke krku a schoulil se sám do sebe. Prosincové počasí sice není ještě úplně zimní, ale teplo opravdu není. Vítr honí igelitovou tašku po ulici, nějaký houmlesák loudí od kolemjdoucích dvacku na krabicák. Na zdech registruju neuměle nakreslené grafitti a v podchodu smrdí chcanky. Nadechnu se a jednu ruku mám stále připravenou na zbrani, pokud by snad někdo měl nějaké hloupé nápady nebo mě chtěl připravit o pracně vydělanou hotovost. Podezřelých individuí je tu víc jak dost. Nicméně podchodem procházím bez jakýchkoliv problémů, všichni si hledí sami sebe, jak támhleten třicetiletý kravaťák, tak dáma v letech. Lidi se choulí do zimních kabátů a fungují jako malé krvinky v metabolismu velkého tvora jménem velkoměsto.
Miluju tu atmosféru. Vycházím zpátky „na povrch“ tohoto velkého a živého organismu a vnímám jeho život. Zítra bude opět mít o pár jizev víc, bude opět těžší o pár životních osudů a rozmlácených zastávek 
. Nořím se také do tmy, dýchám čerstvý vzduch, který se občas smísí s pachem nějakého obchodu nebo fastfoodu. Vánek mě hladí po obou tvářích, jdu dál špinavou ulicí, která i přes svůj nechutný vzhled něčím láká. Je to tím urbanistickým vzhledem? Post-komunistickou architekturou, která je Jižňáku tak blízká? Asi. Na Hájích na mě ještě ze zdi koukají ruský kosmonauti, pozůstatek nadšené budovatelské éry, kterou si dneska nikdo z mých vrstevníků nepamatuje.
Je to krásný. Člověk se musí denně do té smogové džungle nořit a bojovat, aby získal hmotný statky, respekt, sílu – prostě to, co každý hledá. A pak si ani neuvědomí, že Praha má svůj život.
Kluk mezi 24 lety a smrtí. Má rád život, pohodu, motorky, zbraně a občas si myslí, že snědl veškerou moudrost světa. Pokud Vám ani tohle nestačí,