Osobní laserdanceův blog

Očima jsem stále prohledával terén, cestu a nedaleký les. Snažil jsem se, aby mi neunikl jediný podezřelý pohyb nebo zvuk. Do ucha mi občas přišla informační zpráva že nějaký spoluhráč je „na pozici“ a čeká. Paráda, veděl jsem, že se nemusím otáčet, že tam mám kamarády, kteří nikoho nepustí do mých zad nebo nedej bože k vlajce. Velmi pomalu a potichu jsem se otočil abych zkontroloval, jestli je vše tak jak má být. Spolubojovníky jsem neviděl, vlajka splihle visela na klacku přímo uprostřed údolí. To je cíl naší ochrany. Naši týmovou vlajku nesmíme dát za žádnou cenu. Klacek s vlajkou byl přímo uprostřed v průměru tak 50ti metrového údolí a my vytvořili kruhovou obranu kolem. Všichni měli kamufláž, měl jsem zeleno-hnědo-černou tvář, nabarvené ruce, na hlavě v helmě kusy větviček a listí. Jediné co nesplývalo s přírodou kolem byla černá zbraň („zatraceně, musím si ji taky nastříknout“ ), jejíž hlaveň stále byla namířená na stejné místo. Začínal jsem být mírně nervózní, klid před rozpoutáním přestřelky mě vždycky trochu rozruší. Měl jsem pocit, že můj dech je slyšet na míle daleko. Pak to přišlo:

„Tady Sierra jedna, dva tango na deseti, 150 metrů, po dolní cestě. Jeden tango na dvou, 100 metrů, obchází prostor zprava. Všichni mimo dostřel. Konec.“ rádio se s charakteristickým zašuměním odmlčelo. Náš odstřelovač oznámil pohyb útočícího týmu. Paráda, zbystřil jsem všechny smysly a uvelebil se jak jen to v provizorních podmínkách šlo. Dva protihráči šli přímo do mého palebného prostoru. Upoutal mě pohyb; pomalu jsem zacílil a v optice se mi mezi stromy, tak 300 metrů zjevily přikrčené postavy se zbraněmi jak probíhají někam dál, nám přímo do zad. Okamžitě jsem to nahlásil do vysílačky – věta „Rozumím, přesunujeme se. Konec.“ mi byla odpovědí víc než dostačující. Naše obrana se dynamicky přizpůsobila. Chudáci, netuší že pomalý pohyb je někdy lepší než rychlý běh. Bude na ně čekat nepříjemné překvapení . Stále jsem tam ležel, nikde nikdo a začalo mně to znepokojovat.

Pak jsem je uviděl. Dva protihráči, tak 60 metrů daleko, v českých maskáčích, se pomalu plížili po kraji cesty a propátrávali terén. Už jsem si myslel že mě viděli, ale naštěstí nezareagovali. V duchu jsem blahořečil „smrčku“, co jsem měl na hlavě . Přes kmen byla vidět pouze hlaveň. Opět velmi, velmi pomalu abych na sebe neupoutal pozornost, jsem zacílil a záměrný kříž optiky jsem držel stále na hrudi jedné z postav. Pořád se přibližovali. Začínal se mně zmocňovat adrenalin, všechno kolem jsem vnímal vzdáleně. Ani jsem nezaznamenal, že začal pršet jemný, teplý deštík. Za aramidové pláty mé střepinové vesty zatekl čůrek vody; i když to byl velmi nepříjemný pocit, snažil jsem se moc nezavrtět. S jemným kovovým kliknutím jsem přecvakl přepínač zbraně ze „zajištěno“ na „full auto“. První ranou jsem nesměl minout, jinak bych na sebe upoutal pozornost a úplně zbytečně. Jako lovec jsem trpělivě čekal až mi postava zaplní celou optiku a já budu mít jistý zásah.

Když byli oba dva „češi“ 30 metrů daleko, pomalu jsem přesunul prst na spoušť a pak ji pevně stiskl. Zbraň zavrčela jako motorová pila a z hlavně vyletěla sprška 6mm projektilů, letících rychlostí kolem 120m/s. Nemohl jsem minout. Kuličky zabubnovaly o protihráčovu vestu a on s překvapeným pohledem zvedl ruce na horu a se smutným pohledem a se slovy „Ty vole, ani jsem si nevystřelil..“ odcházel do prostoru pro „mrtvoly“. Druhá postava neváhala ani vteřinu a hbitě skočila do křoví poblíž. Zamlžily se mi brýle a helma padla do očí. Rychle jsem si helmu upravil a v optice rychle hledal obrys druhé postavy. Našel jsem! Vystřelil jsem ještě dvě krátké dávky, ale obě se minuly účinkem. V tu chvíli se střelba začínala ozývat i z jiných míst kolem. Zatím jsme drželi bez jediné ztráty, zatímco útočníci měli už dva členy „mrtvé“. Palba začala být čím dál intenzívnější a dva naši členové se museli stáhnout blíž k vlajce, postup útočího týmu byl velmi nekompromisní. Jenže já se soustředil pouze na můj zbylý cíl. Přecvakl jsem přepínač střelby na „jednotlivé rány“ a začal více mířit. Bohužel, postava byla příliš daleko a palba na takovou vzdálenost byla neefektivní. Ale nejspíš se protihráče zmocnil strach ze zásahu a začal ustupovat zpátky. Moje bojové nadšení nabralo nejvyšších otáček.

Pomalu, se zbraní stále zalícovanou, jsem se zvedal a nepřestával jej ostřelovat. Rychle jsem si vybral další kryt a utíkal za strom blíž k němu. Jeho palba byla nesoustředěná, kule vždy dopadaly na místo kde jsem stál před chvílí. Najednou mi zmizel. Začal jsem cítit nejistotu a pomalu jsem postupoval do zatáčky. Najednou jsme se oba uviděli zároveň. Oba jsme byli stejně překvapení, nečekal že ho budu pronásledovat tak daleko. Moje jediné štěstí byla zbraň stále zalícovaná a zacílená do směru pohledu, takže mi stačilo stisknout spoušť abych trefil první. Paráda. Cizí tým měl už minimálně tři oběti. Bohužel ani nám se ztráty nevyhnuly, jeden spoluhráč už napůl smutně a napůl naštvaně chodil po mrtvolišti a koukal jak si vede ta „živější“ část týmu.

Najednou malá skupina prorazila jako klín na jedom místě naši oslabenou obranu a k sebrání vlajky jim chybělo posledních, nejtěžších 50 metrů. Náš plán, že vlajku mohou všichni členové ostřelovat z horního okraje údolí, ztroskotal na permanentním útoku cizího týmu, takže se nikdo nestíhal otáčet a pokud by se otočil k vlajce, ukázal by „nepříteli“ záda. Rychle jsem běžel zpátky, do vysílačky mi neustále zněly požadavky o podporu. V tu chvíli projektily česaly listí opravdu všude kolem mně, nevěděl jsem kde je kdo a jestli náhodou neútočím na vlastní. Všichni kolem stříleli a času na rozhodování tak málo! Další dvě oběti na jejich straně si bohužel vybraly daň ve formě „smrti“ dalšího z nás, obránců. Když jsem rychle zaklekl za jeden ze stromu abych si pořádně urovnal kde kdo je a kde vypomůžu, do helmy mi zabubnovalo několik kuliček. Hra pro mně skončila. Zvedl jsem ruce, sundal helmu šel za „mrtvými spolubojovníky“ pokecat na mrtvoliště..

Bitva trvala ještě dalších asi 10 minut. Nakonec jsme, s vypětím všech sil, vlajku ubránili. 6 členů našeho týmu se hrdinně bránilo proti 7 útočníkům. Ztráty byly 3 obránci a 7 útočících. Díky za hru kluci a slečno! (Ano, takhle blbnou i holky) .