Osobní laserdanceův blog

10:40 GMT +01: Všichni tři jsme se sešli na dříve smluveném místě a tichým hlasem si v pokleku a neustálé pozornosti vyměňujeme názory. Vymýšlíme taktiku, nakonec se shodneme že je hloupost nechat skupinu projít skrz brod, za kterým je už příliš mnoho úkrytů, kam by se skupina mohla rozprchnout a začínáme plánovat přepad ještě před překročením brodu. Rozestavíme se to trojúhelníku, přičemž předsunutý střelec zůstane zticha dokud skupina nepřejde a poté jim vpadne do zad, zatímco ostatní budou blokovat brod. Je nás málo na to, abychom bezpečně pokryli celou oblast, ale doufáme že to vyjde.

10:50 GMT +01: Vysíláme předsunutého střelce. Stačí pár chvil, a jeho obrys mi zmizel v křoví, jediné spojení nám nyní zajišťuje rádio. S ostrostřelcem (narozdíl od ostřelovače ostrostřelec střílí na menší vzdálenosti, v reálu je vybavený automatickou puškou s optikou) si domlouváme pozice abychom se vzájemně nedostali do palebného pole a vzápětí i on mizí.

10:55 GMT +01: Osaměl jsem. Potichu se přesouvám na vyhlédnuté místo za menším kopečkem, pěkně krytým okolním keřím. Po několika minutách se dostávám k cíli a oznamuji to všem do rádia. Do headsetu se mi dostává odpovědi, že ostatní jsou také už na svých místech. Pevně držím svou zbraň, naposled kontroluju zásobníky – vypadá že jsou OK.

11:15 GMT +01: Ticho přerušuje pouze zurčení malé říčky a občasný zpěv ptáků. K airsoftu tohle neodmyslitelně patří; čekání. Mírně se mi potí brýle, rychle je sundavám, otírám a opět nasazuji. Odklápím gumové krytky na kolimátoru AimPoint – přes optiku je vidět dobře, nemlží se. Jsem rád. Kruhovým přepínačem jej zapínám a kontroluju červenou tečku, která zřetelně označuje kam střílím. Blahořečím tomuto vynálezu, který usnadňuje míření – nemusíte srovnávat mušku a hledí, prostě umisťujete červenou tečku na cíl a pálíte.

11:25 GMT +01: Slyšíme hlasy. Všichni zpozorníme, potichu odjišťuji zbraň na jednotlivé rány a potichu prohledávám okolí.. Nakonec se z toho vyklube pouze hlučný pejskař; nehýbám se, zajišťuji palcem zbraň a doufám že mně nevidí. Naštěstí moje kamfuláž je natolik dostatečná, že kolem mně prochází na 5 metrů blízko a nevidí mně, ačkoliv mu koukám přímo do očí.. On i jeho labrador zanedlouho prochází a okolí se opět ponořuje do ticha. Stále čekáme.

11:35 GMT +01: „Vizuální kontakt“, ozve se mi suše do vysílačky. Opět zpozorním, mám už mírně ztuhlé tělo a tak potichu a pomalu měním pozici, oči a prst stále hlídají moje palebné pole. Zanedlouho poté i já vidím 8mi člennou skupinu, která bezstarostně jde směrem k brodu. „Nic netuší, parádička “, usmál jsem se v duchu.. Mohlo by to vyjít. Mám ohromné nutkání všechny postřílet, vždyť jsou tak blízko! Měl bych skoro jistou šanci zásahu! Adrenalin stoupá do žil.. Několikrát se podívali směrem ke mně, ale naštěstí nic neviděli. V duchu děkuju křoví a větvím, co teď zdobí moji hlavu .

11:38 GMT +01: „Akce.“, oznamuje předsunutý střelec a do několika vteřin slyším hurónský řev „Kvéry dolů a pracky nahoru vy parchanti!!“ – střelec si to očividně užíval . Následoval úlek a nechápavé pohledy; několik duchapřítomných členů sáhlo po svých zbraních, ovšem ty jsme zpacifikovali několika dobře mířenými ranami já a ostrostřelec odněkud z druhé strany. Zbylí 4 protihráči pokládají zbraně na zem a klekají si s rukama za hlavou.

11:43GMT +01: Zanedlouho je po všem. S úsměvem na rtech stahuju páskami ruce přeživších rukojmích.. Mám dobrý pocit z kvalitně odvedené práce, všechno se vydařilo, s nulovými ztrátami. Nepřítel měl nadpoloviční ztráty a zbytek živé síly jsme zajali. Celkově vzato: stoprocentně úspěšná léčka .

Ještě chvíli si vychutnáváme opojný pocit vítězství, poté se z našich nepřátel rázem stávají parťáci v boji a následuje náročný fyzický trénink v plné polní. Po tréninku jdeme do hospůdky, kde probíráme zážitky, chyby a úspěchy dnešního „boje“. Jo, hraju si na vojáky a jsem na to hrdý .