Osobní laserdanceův blog

Vzbudila jsem se půl hodiny před odjezdem vlaku, rychle jsem na sebe hodlia první, co mi přišlo pod ruku, na záda batoh a suchou housku do ruky na cestu. Předvídavě jsem si koupila jízdenku den předem, jinak by mi vlak 100% ujel i když měl 10 min zpoždění . Po cestě zjišťuji, co všechno jsem ve spěchu nechala doma, naštěstí nejde o důležité věci. Trochu se uklidním, když najdu prachy na ubytování i občanku. Hned co vylezu do haly na hlavním nádraží, už se na mě sápou dva bezdomovci s vidinou toho, že mám asi batoh plný jídla nebo co. Slečna šetřivka si koupí v automatu jízdenky na merto s dětskou slevou a vidinou toho, že ji stejně nikdo kontrolovat nebude. Co čert nechtěl, stanici před tím, než jsem měla přestupovat na autobus, vybafne na mě pán v modré uniformě a plackou revizora v ruce. V duchu si nadávám a už se připravuju, jak ze sebe budu dělat blbečka neznalého tamnějších poměrů. Vytáhnu jízdenku, reviroz omrkne, jestli je štíplá a dál se mnou nezaobírá. Málem z toho šoku, že nebudu platit 500 Kč pokutu zapomenu vystoupit. Hřebínek mi ovšem spadne hned u vrátnice, kde vidím asi 300 členej chumel lidí dožadujících se ubytování. Zařadím se na konec jakési „fronty“ a čekám, co se bude dít. Hodinu se neděje vůbec nic. Nepohnu se z místa. Druhou hodinu se začnu sunout směr kancelář rychlostí asi 5m/h. Třetí hodinu na mě konečně dojde řada. Vyfasuji smlouvu a kolejenku a jdu se zařadit do dalšího nekonečného štrůdlu na zaplacení kolejného. Tady to jde celkem rychle. Za tři čtvrtě hodiny jsem na řadě Problém nastává, když mě paní účetní nenajde na seznamu ubytovaných. Už se pomalu smiřuji s tím, že budu denně dojíždět, když se mé jméno záhadně objeví na konci seznamu. Šoupnou mě na pokoj do sedného patra a jen se modlím, aby jezdil alespoň jeden ze tří výtahů. A opravdu. Jezdí. Jeden. Na který se čeká další fronta, protože naši milí slovenští sousedé se stěhují jako Hujerovi. Už pomalu přemýšlím, že si to radši vyšlápnu s báglem po schodech. Když se znenadání rozjede i druhý výtah. Jsem zachráněna. Pokoj sice nic moc, ale co byste chtěli, na kolej to ujde. Naštěstí na mě nevyjde horní paladna jako minulý rok, která se při každém pohybu nebezpečně kymácela, ale divili byste se, na co si člověk zvykne. Výhled nic moc, civím na další panelák, do oken dalších zoufalých vysokoškoláků. Padají moje plány, že bych mohla jet už ve dvanáct zpět, takže se rozhodnu zařídit si alespoň lítačku. Už neriskuji a raději si kupuji plnocennou jízdenku (náhoda je blbec). Jedu na hlavní nádraží, kde zjistím, že mají pro dnešek zavřeno. Rozhodnu se tedy pro Florenc. Po dlouhém hledání zjišťuji, že mají otevřeno až od dvou hodin. Vracím se tedy o tři stanice zpět, kde by konečně výdejna měla fungovat. A opravdu funguje, ale podle té fronty bych si tipla, že je to jediná výdejna po celé Praze. Vystojím si tedy další 3/4 hodinovou frontu, zaplatím nehorázné peníze a zjišťuji, že pokud chci stihnout alespoň vlak ve dvě, musím sebou hodit. S jazykem na vestě nastoupím do už tak dost přeplněného vlaku (ať žijou prázdniny) a konečně nabírám směr domov. A tak, ať žije přelidněné hlavní město a jeho fronty!