Osobní laserdanceův blog

No a protože mám teď zpruzelou náladu, rozhodl jsem se z ní vypsat, protože to pomáhá. No dobře, pomáhá mi tady ještě George Ballantine & Son, ale jen na chuť . Rozhodl jsem se sepsat takové memento, prakticky deset věcí, které mě serou.

Poznámka autora: Sepíšu jich dneska jenom pět, protože je už půlnoc, a já se chci vyspat vy šmejdi.

10. To, že nejde vymačkat kečup nebo tatarka až do konce

Proč to zastírat. Miluju tatarku. Miluju ji na hranolky, k bramborám, k řízku nebo dokonce na pizzu. Kečup už tolik nemiluju, ale dost často dokáže napravit inferno napáchané mým kulinářským uměním. Ale pokaždé, když mi dochází jedna nebo druhá věc, proklínám výrobce těhlech delikatesních omáček. Kečup z té umělé flašky nikdy nevytáhnete celý! A to nemluvím o tatarce, kterou si kupuju sice ve skle (go to hell tatarko v plastu), ale po vyjedení asi tak 90% obsahu jste odsouzeni k zoufalému vyškrábávání malou lžičkou, takže potom máte upatlané celé ruce, na lžičce tak čtvrtinu tatarky a zbytek sklenice je stále bílý a vyškrábat ho je prakticky nelidský úkol.

 

A to nemluvím o kečupu v plastu! Ano, jsem barbar a kupuju kečup v plastu. Je to levnější a pohodlnější. Ale sakra ten uzávěr je totálně mimo! Designér těch flašek by potřeboval pověsit za koule do průvanu, protože v oné plastové lahvi zbyde asi tak čtvrtina celého obsahu lahve, který není možný vytlačit ven. Bože, proč?

9. Když mi dojdou papírový kapesníky

Nejsem žádnej cíťa. Když jsem někde „na lovu“ se zelenýma kamarádama (=běháme někde po lese a hrajeme si na vojáky), jsem prase. Když někde ležíte dva dny v zákopu s minimem spánku, je jasné, že se na hygienu zas až tak nehledí, vaši kumpáni to pochopí a nejsme žádný modelky, žejo.A když se poté vracíme zpět ke svým něžným polovičkám, předtím se z toho smradu hezky vykoupeme a zcivilizujeme. Do té doby nejsou papírový kapesníky třeba.

Ale ve chvíli, kdy člověk funguje jako relativně civilizovaný člověk, jde na obchodní schůzku s klientem nebo prostě jen nechce vypadat jako čuně, většinou používá papírový kapesník. Když někomu začnete mávat posmrkaným plátěným kapesníkem před nosem, není to nikomu moc příjemný. Proto bůh vymyslel „paper tissues“, neboli papírové kapesníčky. Kromě smrkání se hodí na spoustu jiných věcí, od praktických utěrek čehokoliv co ani nemusí pocházet z vašich dutin, až po používání na nepublikovatelné činosti. Jsou prostě praktický. O to větší horor to je, když dojdou. Vyrazíte si takhle z domova, pohodička. Uběhnete 10 minut na zastávku, vlezete do autobusu, potom zase ven, šup do metra a šup zase ven.. Náhlé střídání teplot u většiny normálních jedinců má za důsledek to, že vám začne kapat z nosu. Chcete nahmatat balení kapesníků, ale kde nic, tu nic. Prázdný kapsy, přinejlepším jedna posmrkaná kulička v levý kapse.

Sakra, sakra SAKRA! Snažíte se na to nemyslet, ale kapička v nosu vás lechtá. Máte pocit, že se na vás kouká celý autobus a neodvažujete se s kapičkou cokoliv dělat. Mučí vás to a trýzní. Nepřemýšlíte nad ničím jiným a neustále vyhodnocujete myšlenku, jak moc budete vypadat jako santusák až si trošku a nenápadně „popotáhnete“ aby kapička u nosu byla zase o něco snesitelnější. Středobod světa je v té chvíli mezi vašima očima. A to až do první trafiky, kde vám za 10kč vč. DPH dají Tesco jednovrstvé „tissues“, do kterých se vysmrkat je asi stejný prožitek jako lízat med přes skleničku, ale v tu chvíli vám to přijde jako to nejlepší, co jste kdy v životě udělali.

8. Když si nanesete pastu na zubní kartáček a ona vám vzápětí spadne

Ráno, 7:15.  Horkotěžko se hrabu z pelechu. Napůl jsem ještě v limbu, nicméně mozek začíná pomalu fungovat. Jdu do koupelny provést ranní očistu. Nandám si trošku pasty na kartáček. Pustím vodu, trošku smočím kartáček a co se nestane? Pasta se rozplácne na umyvadle a bobeček pasty na mě provokativně čumí.

Se stoickým klidem si vyčistím pusu tím zbytkem, co mi zůstal na kartáčku, hypnotizujíce ten zbytek v umyvadle, přičemž se mi vaří krev. „Vždyť jsem tam tu pastu mezi chloupky kartáčku zatlačil! Jak je sakra možný, že spadla? Nepouštěl jsem na ni proud vody moc prudce..“, víří mi v hlavě myšlenky. Podle mě to je pomsta přímo seshora. Jakýsi nasrávací test hned po ránu, který vás otestuje, jak moc toho vydržíte. A to nemluvím o tom, že když ten bobeček pasty neumyjete hned a on tam zaschne, jde to potom dolů pěkně debilně. Málokterá věc mě dokáže nasrat takhle a ještě 2× za sebou (jednou ráno a jednou večer, když chci to zapatlaný umyvadlo umýt).

7. Když mi někdo říká „ať na to nezapomenu“ a já na to stejně zapomenu

Jsem nezodpovědný člověk. Uznávám to přátelé, a bez mučení. Dodržet pro mě deadlines a termíny úkolů je pro mě nesmírně náročný. Stejně tak jako fungovat dle nějakého řádu, dle nějakého plánu. Vymýšlím stále nové nápady, hrnu je před sebou a stojí mě hrozné úsilí nějaký dotáhnout až do konce. Kolikrát se mi stala situace, kdy jsem měl někomu něco důležitého donést. Dotyčný mi to připomíná:

„Nezapomeň mi to zítra přinést, ok?“

„Jasně, nejsem blbej..“

„No já vím jaký jsi, tak ti to radši připomínám..“

„Hele klídek jo, nejsem idiot, prostě Ti to zítra vezmu, jo? Nejsem debil, abych na to hned zapomněl!“

druhý den ráno

„Čaauu, tak co, máš to pro mě?“

V mých myšlenkách: „@#$%'&$%$#!!!!!!!!“

Nejhorší na této situaci je to, že nemůžete na nikoho svést vinu. Je to pouze vaše chyba. Jen já jsem to zapomněl, nikdo jiný. Takže můžete nadávat jen sami sobě – to je tak strašně ponižující, uvědomit si jakej jsem trouba a sklerotik .

6. Znáš tenhle film? Ne, a vidělas tohleto?

V hospodě nebo na nějaké party, kde se hodně tlachá, se občas stočí řeč na filmy. A začne rozhovor podle vždycky stejného scénáře:

„Hele, a viděls film #$%^&??“

„Myslim že ne..“

„Ty vole, na to se mrkni, je to fakt peckový!“

„Jasný.. A tys viděl ^$%*&#??“

„Asi ne čoveče..“

„No tak to bude něco podobnýho asi. Je to o ^#$^& co @#$^&, ale bohužel mu to nevyjde, protože *$%#@%^.“

„No tak to musí bejt fakt paráda, na to někdy mrknem s přítelkyní..“

Je to zlo. Ještě horší to je, když se sejde filmový maniak vs. normálně žijící tvor. V tom případě si stačí z výše uvedeného rozhovoru  umazat druhý a pátý řádek a převeďte si to celé do monologu. Je to i krapítek ponižující, odpovídat na každou otázku ohledně filmu záporně, což je odměněno udiveným pohledem „Fakt ne, jo? 

5. Když si myslíte, že o vás někdo mluví a není to pravda

Poslední dobou se mi to už nestává, ale na střední škole i na VŠ jsem s tím měl poměrně dost problém. Nastíním situaci:

Přednáška. Půl šesté večer, venku je tma. V sále příjemně vytopeno,prostě ideální čas na krátkého šlofíka pro obnovení sil. Když to najednou, napůl v limbu, slyším moje jméno „Tomáš“.

„Heh, co kde? Tady jsem vnímám!“ vyskočím, přivodím si málem infarktový stav a cuknu s sebou tak, že shodím lahev s pitím na lavici, až se na mě celá třída zadívá.. Vracím se zpět do reality a zjišťuju, že po mně nikdo nic nechce..Opět jsem se nechal nachytat. Stačí, aby kantor použil ve větě např. „No to máš tak, bla bla bla.“ V tu chvíli můj mozek sepne pohotovostní obvody a vyděsí mě k smrti, aby mě probral. A nesmějte se, fakt se mi to stává a nemám to rád.

No, a to by asi tak byl konec první části. Nebylo mi nic, a je mi líp . Až se zase naseru/otrávím/zprudím, dodělám zbylých TOP 5 věcí, co mě opravdu, ale opravdu dokážou nasrat.