Osobní laserdanceův blog

Magie...

Sun, 08 Apr 2012 23:05:00 +0200

Ještě tehdy, když jsme byli malí a naše duše byly taková „tabula rasa“, rádi jsme slýchávali staré pověsti a pohádky, ve kterých byly vždy skryté dávné pravdy. První pravidla správné morálky, první pravidla přírodních principů. Mnoho z nás, dětí, kontaktovaly v naší dětské čistotě i stvoření z jiných dimenzí – kolik z vás si pamatuje různé šmouhy, stíny nad postelí nebo osoby, které v místnosti byly, ačkoliv je nikdo neviděl?

Tyto bytosti v nás často zanechaly výraznou stopu, mnoho z nás si tyto stopy pamatuje celý život. Jenže tím jak dospíváme, jsme ovlivněni materiálnem a našimi vymyšlenými a neopodstatněnými dogmaty. Magii jsme zavrhli, esoteriku považujeme za šarlatánství a vysmíváme se alternativním zdrojům léčení, meditaci a přirodním silám.

Díkybohu existuje i mnoho vnímavých lidí, kteří vidí opět záblesky toho, co bylo dříve tak samozřejmé. Vidí přírodní principy a opět odhalují pravdy, které naši předci vnímali jako samozřejmost. I přesto, že příroda stále dostává hrozné rány, chrámy Reiki jsou dost často už slabé nebo naprosto zničené, i přesto tu je mnoho z nás, kteří životní principy znají či se snaží je poznávat a respektovat je. Začínáme zjišťovat, že jsme opravdu součástí něčeho mocného a silného – přírodního mechanismu, který nám chce pomáhat, ne nám ubližovat. A nechce za to vůbec nic – jen to, abysme jej milovali. Awesome .

Smrt ve světě nul a jedniček

Sun, 08 Apr 2012 22:40:00 +0200

Každou vteřinu na světě zemřou dva lidé a víc jak 4 nové životy plné síly zahoří. Pokud má v dnešních dnech pravidelný přístup k počítači více než 10% obyvatel naší planety, je celkem logické, že každou minuou umírá i mnoho uživatelů internetu.

Lidí, kteří vytvářeli hodnoty, uploadovali fotky na flickr, postovali statusy na facebook.. Na tuto poněkud morbidní věc jsem narazil čistě náhodou při brouzdání po youtube, kdy jsem ze své trošku morbidní zvědavosti shlédnul 2–3 videa mladých lidí, krásný mladý slečny, která zemřela v Radošově na jezu,jiné mladé slečny – modelky a pak několika dalších kluků, kteří to někam poslali na mašině, někdo je srazil, nebo zemřeli přirozenou náhlou smrtí. Zamyslel jsem se nad tím, jak je strašně tenká hranice mezi tím okamžikem, kdy člověk dopíjí svoje poslední pivo.

Ale dost metafyzického mudrcování které nikam nevede. Zajímalo mě, co se vlastně děje s naší datovou existencí? Je v ní většina našich životů; v době digitální éry zaznamenáváme do počítačů neuvěřitelné množství informací, které ale nejsou nikde archivované. Kdo z vás fotky vyvolává? Kdo z vás má na své kamarády nebo rodinu památku nebo připomínku ve „fyzické“ podobě? Trošku trnu hrůzou, že dřív nebo později nás čeká to samé, co se stalo v roce 389 našeho letopočtu v Alexandrii – totální vypálení Alexandrijské knihovny. Veškeré vědomí tamější společnosti zmizelo. Intelektuální blackout.

Proto jsem se začal zajímat o to, co vlastně bude potom, až zemřu? Zmizí moje navždy? Vezmeme to popořadě.

Notebook

Můj notebook je zaheslovaný. Data, která jsou v něm, jako fotky, věci k práci, vše by pravděpodobně skončilo v propadlišti dějin, protože nikdo mé heslo k notebooku nezná a nevím, zda by někdo data z něj doloval.. Možná rodina pro zachování našich společných fotek? Asi spíš ne, všechny společné fotky jsou na „rodinném PC“. Takže ano, informace v notebooku by byly pryč takřka okamžitě.

E-mail

Větší zajímavostí jsou mé emailové schránky. Mám několik placených schránek, hlavně od mého eshopu a několika jiných webových projektů. Hesla k nim pomalu neznám ani já – mám je jenom uložené v prohlížeči. Všechny data se ztratí nejdéle do roka – pokud si neprodloužím předplatné této služby, což ze záhrobí půjde asi docela těžko.

Schránka na seznamu, centrumu a podobných českých službách? Vaše data půjdou do kopru za půl roku poté, co se ani jednou nepřihlásíte. Všechny tyto velké služby mají ve svých obchodních podmínkách klauzuli, která umožňuje smazání Vašich dat po půl roce neaktivity. Zajímavé je, že se nikdo k vašim datům nedostane – nikdo nedostane povolení k prohlédnutí, ani po předložení úmrtního listu Seznamu.cz nebo Centrumu. Prostě nemáte nárok.

Blog a webové stránky

Jak jsem se zmínil výše, všechny moje webové projekty co mám spuštěné, skončí taktéž do roka, dokdy mám zaplacený hosting a domény. Tenhle blog, Šálek Pohody, levne-nakupy.com a všechny další.. Všechno půjde do kopru a moje digitální identita se začne pomalu rozpadat.

Nicméně mnoho dat mám také na googlu. Mám smartphone s Androidem, používám Google Kalendář, Analytics, Webmaster Tools a milion dalších služeb, které jsou prostě úžasné. Naštěstí google ví, že žijeme v době, kdy se dost umírá, a proto existuje formulář na získání přístupu k mailové schránce zemřelého – najdete ho zde. Spojíte se s centrem v Kalifornii, dodáte úmrtní list a důkaz, že jste někdy s osobou, která vlastnila tento mailbox psali a voilá – když budete mít štěstí, pošlou vám heslo.

To nejlepší nakonec – facebook

Troufnu si tvrdit, že na facebooku má většina z vás informací naprosto nejvíc z celého internetu. Dnes i ti přátelé, kteří asketicky facebook odmítali a odmítají (tímto zdravím Zdenču, Jirku a Honzu), mají již nějaký ten rok profily a mají na nich mnoho informací jako fotky, telefonní čísla a i když nepostují tak často statusy, nikde jinde se o nich nedozvíte více než zde.

A co se stane, když umřete? Facebook má také speciální formulář Nahlášení profilu zesnulé osoby, kde můžete nahlásit profil Vašeho zemřelého kamaráda. Jeho profil se poté změní v „památeční desku“, zmizí z vyhledávačů, prohlížet si ho budou moci pouze přátelé a rodina. Dále správci facebooku projdou jeho informace a smažou osobní a nedůstojné informace a fotografie.

Zajímavé internetové služby ohledně smrti

Vtipná služba, kterou ale můžete pár lidí pekně vyděsit, je Dead Man's Switch (http://www.deadmansswitch.net/) – jednoduchá služba, která Vám sem tam zašle e-mail a když nepotvrdíte kliknutím na odkaz že žijete, rozešle Vašim dvěma přátelům mail, že jste umřeli s odkazem a vzkazem, který předem zadáte. Velice praktická věc, pokud se chystáte vyřídit si účty s lokální mafií nebo odjet na dovolenou do Iráku.

Nebožtík.cz (http://www.neboztik.cz/) – podobná česká služba. Vytvořte si váš virtuální náhrobek, dokud můžete! Poté, co zemřete a oni se ujistí o tom že opravdu nejste mezi živými, pošlou Vašim přátelům a známým informaci o tom, že už to máte za sebou.. Velice praktické.

Virtual Grave (http://www.virtualgrave.eu/) – jeden z mnoha typických, virtuálních hřbitovů. Zaregistrujete se, a můžete vytvořit sobě, nebo svém blízkému pěknou virtuální hrobku. Sem tam se virtuálně stavíte, zapálíte virtuální svíčku, položíte virtuální kytky a v případě zájmu můžete zaplatit přes PayPal svůj vlastní design hrobu. Není to cool?

Co říci závěrem?

Už odjakživa lidé uctívali své zesnulé předky. Metody uctívání se lišily kraj od kraje, dobu od doby. Vikingové zapalovali hranice na vodě a posílali své bojovníky na hořících lodích do Valhaly, staří Řekové dávali na oči minci pro Chárona – převozníka, vojáci zabodnou zbraň padlého bojovníka do země nad jeho hrob, navrch dají helmu a jeho psí známku. Jen doba se mění. Žijeme ve virtuální době, máme stovky virtuálních „přátel“ (tohle slovo se s příchodem facebooku totálně degradovalo z původního významu na „člověka-se-kterým-jsem-jednou-kecal-v-hospodě“). A naši virtuální i reální přátelé umírají.

Nicméně, i v dnešní době chceme a potřebujeme jejich památku uctít – je to v nás zakořeněné. Takže i prostředky k tomu určené se mění. Otázkou je, nakolik uctivé je zapálit virtuální svíčku namísto opravdové. Nám se to může zdát ještě dost povrchní, ale naší generaci se zdá povrchní i facebook a social networking. Generace po nás bude brát tyto služby jako samozřejmost.

Já jen doufám, že než umřu, domluvím se s mým nejlepším kamarádem, že až umřu, přihlásí se za mě na facebook a postne na moji zeď něco jako „Woow, kdo by to byl řek že i tady maj wi-fi“!

Konečně opět jaro

Mon, 02 Apr 2012 06:59:00 +0200

„Tak nám opět přišla zima, pani Nováková..“ Je to tak, tenhle víkend byla opět zima jak v prd.. Nicméně motorka visí stále v servisu, takže stejně jarní projížďky bych si stejně neužil. No stejně jsem na to neměl moc náladu, kvůli práci bych to stejně nestihl. Ale naše dítě se už rodí, za chvíli půjdeme s kůží na trh! Paráda..

V pátek jsem si alespoň byl protáhnout tělo na squashi a pak na pár piv, prostě pohodový večer – člověk nikdy neví, kdy v životě dopíjí poslední pivo a kdy finišuje svůj život – tyhle metafyzické otázky bytí a nebytí mi tenhle víkend v hlavě rotovaly víc než kdy jindy, protože z tohoto světa pomalu odchází člověk, který mi je dost blízký.

A opět se člověku mění měřítka toho, co je v životě to hlavní. A moje jiné „obyčejné trable“ se zdají být čím dál tím menší – i když smutek v mém srdci pořád je, je čím dál tím menší. Díky bohu .

Mimochodem, účastnili jste „Hodiny Země“? Velkého happeningu, který se koná každoročně poslední sobotu v březnu – smysl spočívá ve vypnutí elektřiny v domácnosti na jednu hodinu jakožto symbolické gesto o zvýšení informovanosti o ochraně životního prostředí. A jak vypadaly největší metropole bez světel? Mrkněte třeba na aktuálně. .

Noční patrola

Sun, 18 Mar 2012 10:14:00 +0100

Tak. Místo fajn víkendu, stráveného sice v kanclu, ale alespoň produktivní prací, ho trávím v posteli. Nesnáším tyhle nárazový jarní chřipky, vždycky jsem se tomu krásně vyhnul a dnes.. Respektive včera jsem se probudil úplně vyřízený. Hrozný kašílek a rýmička, sakra. Je mi mizerně a dorazil jsem to ještě noční akci, kterou jsme z pátku na sobotu měli.. Když má člověk nalomené zdraví, tak mu pochod s 15kg na zádech a se 7kg v prackách dobře moc neudělá .

Zátěž na zádech už ani nevnímám. 65 litrů je vyplněných do posledního místečka. Jídlo na 3 dny, náhradní munice, zápisník pro zapisování pozorování, hejkal.. Tato třetí linie se odepíná a zahazuje jako první. V případě kontaktu s nepřítelem batoh okamžitě uvolním a odhodím, než nepřítele zneškodníme.

V druhé linii, taktické vestě, Chest Riggu, nesu důležitější vybavení. Malé radio pro spojení s týmem až do 5km, munice, GPS, kompas, mapu, nůž, pistole, voda, IFAK. Po odhození případné druhé linie jste vyřízení do několika hodin. Celá výstroj vč. vesty váží kolem 20kg. V rukou třímám light fifty, repliku velkorážové ostřelovací pušky Barret M82A1.

Přemítám si o svých věcech a snažím se neztrácet koncentraci – závisí na mě krytí mého parťáka, buddyho. Pravidelně se otáčím a kontroluji 6. hodinu, zatímco buddy vede a hledá nejjednodušší cestu s nasazeným nočním viděním. Jdeme tiše, svítí na nás měsíc a viditelnost je krásných 80–100m, i když v noci se vzdálenost odhaduje velice špatně. Naučeným opatrným krokem se prosmýkáváme lesem jako stíny – v případě ztráty vizuálního kontaktu je velice obtížné zbytek týmu najít.

Zapraskala vysílačka. Alfo, tady Bravo jedna. Ohlašte svou pozici, přepínám. Náš tým zastavuje, reportuji naši pozici. Druhý buddy team je od nás vzdálený cca 1 km, s potěšením zjišťuji, že naše linie jsou víceméně vyrovnané. Zvedáme se a jdeme dál.. Po dalších pár kilometrech dorážíme do našeho meeting pointu s týmem Bravo. Dorážíme jako první, podle radiové komunikace víme, že jsou cca o půl kilometru za námi. Zaujímám pozici. Zapřu pušku, odklopím krytky optiky a zapnu jemné podsvícení osnovy. Propátrávám okolí. Po krátké době se mi v hledáčku zjeví nepatrné stíny – zaměřuji se na ně, přibližuji si je. Bohužel v noci dost optické zařízení ztrácejí světelnost, proto čekám, až přijdou blíž. Po několika dalších okamžicích zjišťuji, že je to náš tým Bravo. Konečně! Dávám tichý signál a hlásím vysílačkou vizuální kontakt, který je mi vzápětí oboustranně potvrzen. Cíl pochodu splněn. Na meeting pointu zbudujeme krátké stanoviště, zhodnotíme kvalitu taktiky, naše nedostatky. To proto, aby se neopakovaly, až akce bude „naostro“ v nepřátelském území na vícedenních akcích.

Kdo se do naší kůže nevcítí, nemohl být nikdy malým klukem..

PS: Ano, i tohle je airsoftová akce v Čechách .

Fotografie, které změnily svět II.

Tue, 13 Mar 2012 12:41:00 +0100

Vzhledem k tomu, že můj první článek o fotografiích, které změnily svět, je jeden z nejpopulárnějších vůbec, jsem se rozhodl představit Vám dalších pár fotek, které změnily svět. A když jej nezměnily, tak alespoň každá z fotografií má za sebou dost strastný příběh. Opět kolem toho nebudu dělat cavyky, ke každé fotografii dodám jen krátký komentář.

Kosovský konflikt

Druhého května roku 1999 vypukla v Kosovu etnický konflikt, kdy jugoslávské jednotky „čistily“ vesnice plné kosovských Albánců. Kosovští Albánci hromadně emigrovali do sousední Albánie, kde na hranicích čekali na své blízké. Pradodiče, čekající již na Albánské straně, mají neuvěřitelnou radost se shledání svých příbuzných, kteří dorazili později. Samou radostí podávají rodiče svého dvouletého syna Akima Shala přes hraniční ostnatý drát jeho prarodičům.

Vojáci – I. světová

Na této fotografii jsou společně roku 1914 vyfoceni Angličané společně s Němci. Ano, je to tak, na Vánoce u města Ypres (nechvalně proslulého i prvním použitím bojového plynu Yperit) složily válčící strany zbraně, vojáci vyzdobili zákopy a zazpívali si společně koledy. Společně i vyměňovali malé dárky a cigarety, aby se opět po několika dnech příměří začali opět zabíjet.

Tapeta Windows XP

Poznáváte tento obrázek? Stoprocentně jste ho už viděli. Jedná se o fotku typického pozadí operačního systému Windows XP dnes (resp. několik let zpátky). Stromy v pozadí trochu povyrostly a vinice tam taky tehdy nebyla, co? Dle odhadů jde o nejrozšířenější snímek na světě.

Umírající holčička a sup

Jihoafrický fotograf KevinCarter fotografoval roku 1993 hladomor v Súdánském humanitárním táboře. Vyfotografoval malou, hladem umírající holčičku, která se snažila dostat do tábora. Sup opodál číhá na chvíli její smrti. Za tuto fotku dostal Pulitzerovu cenu, nicméně otisknutí tohoto snímku vyvolalo opět diskuzi, kde je hranice morálky a dokumentarismu – Carter čelil mnoha útokům, proč dítěti nepomohl. O rok později spáchal sebevraždu – v dopise na rozloučení bylo mimo jiné: Pronásledují mě živé vzpomínky na zabíjení, mrtvoly, zlobu a bolest… hladovějící nebo raněné děti, impulzivní šílence, často policisty, zabijáky-popravčí.. (Zdroj: MF Dnes)

Lochneska

Jeden z nejznámějších „fejků“, přičemž na snímku není Loch Nesská příšera, ale dočista jednoduchá hračka. Tento podvrh zosnoval z touhy po pomstě jistý Marmaduk Wetherell, kterého zostudil deník Daily Mail; proto chtěl přijít s „velkou seznací“. Celý podvrh přiznal až jeho bratr v 93 letech na smrtelné posteli.

Utopené dítě zoufalého manželského páru

Roku 1954 se podařilo fotografovi Johnu Gauntovi vyfotografovat pár, který právě zjistil, že jejich devatenáctiměsíční díte vběhlo do moře a utopilo se v Tichém oceánu. John Gaunt byl opět oceněn Pulitzerovou cenou.

Otto von Bismarck na smrtelné posteli

Na konci 19. století, kdy umíral sjednotitel německé říše kancléř Bismarck, vznikla snad první papparazi fotka na světě. Vzhledem k tomu, že Bismarckovy činy byly natolik významné, nikdo jej neměl vidět v jeho poslední hodince. Nicméně jeho zahradník Louis Spörcke se nechal od dvou fotografů uplatit a vpustil je do místnosti, kde Bismarck zemřel. Nicméně když fotografové chtěli snímky prodat, soud je zabavil, poslal je za mříže a dochovaná kopie se dostala na světlo světa až o půl století později.

Pohřeb JFK a jeho salutující syn

Tahle fotka mě opravdu fascinuje! Všichni asi víte o prokletí rodu Kennedyů. Tato fotografie byla pořízena 25. listopadu 1963, při pohřbu Johna Fitzgeralda Kennedyho – jeho syn John Kennedy jr., právě slavící 3. narozeniny, spontánně zasalutoval otci, když rakev projížděla kolem.

3 dny umírající dívka

Po výbuchu sopky Nevado del Ruiz v Kolumbii zůstalo mnoho mrtvých a raněných. Mezi nimi byla i třináctiletá Omayra Sanchezová, která byla zaseknutá v ruinách skoro 3 dny po krk ve vodě; i přes veškeré snahy záchranářů se ji zachránit nepodařilo. Stihla natočit i video s posledním rozloučením pro svou matku (ačkoliv mám k dispozici, nebudu uvádět). Zemřela po 3 dnech na podchlazení a vysílení.

Marlylin Monroe – poslední fotografování

Poslední fotografování úžasné hvězdy, Marylin Monroe, dopadlo velice zvláštně. Fotograf Bert Stern fotografoval hvězdu v hotelu Bel-Air v Los Angeles celé 2 dny v kuse. Vznikly (prý) velice odvážné fotky. Po jejich vyvolání je Stern poslal Marylin ke schválení, ale když se zásilka vrátila, byl značně rozčarován. Nejen že většinu fotek hvězda odmítla a přeškrtla červeným fixem, ale zničila i negativy, čímž většina díla přičla vniveč. O 6 týdnů později Marylin umírá.

Černí medici zachraňují postřeleného člena Ku-klux klanu

Do nemocnice v Alabamě přivezli po rasovém konfliktu těžce postřeleného člena Ku-klux klanu, kterého zachránili černí medici. Paradox? Jako prase..

Meditace Trátak - nemusíte být zrovna mnich, stačí když máte v hajzlu oči

Sun, 11 Mar 2012 21:09:00 +0100

Taky se Vám stává, že máte stále unavené a zničené oči? Máte je vyschlé, jste vyřízení z celodenního koukání do počítače? Já mám s očima problém už pěkných pár let, pořád jsem je měl červené, díky 12ti hodinovému dennímu sezení u počítače mě taky dost pálily a fakt jsem byl vyřízený. Problémy jsem omezil asi tak o 90% před více jak třemi měsíci. Jak? Meditací Trátak.

Tohle jogínské cvičení můžete provádět, aniž byste byl zrovna tibetský mnich, rodilý jogín nebo jakkoliv jinak spirituálně zaměřený člověk. To je právě hrozná výhoda Trátaku – může ji provádět i naprostý laik, i když pro co nejintenzivnější provedení je samozřejmě nějaký zasvěcený učitel ideální. Díky této meditaci (nebo cvičení, to je fuk) můžete svým očím nejen naprosto ulevit a regenerovat je a to v relativně krátkém časovém úseku (stačí 3–5 minut času denně), ale můžete dokonce i léčit oční vady a uvolňovat přebytek stresu, který jste nabyli dnešním „moderním“ životním stylem. Trátakem získáte větší klid, lepší paměť a uvolníte si nitrooční tlak. Nevím jak je to možné, ale na mě to funguje – alespoň do té míry, že mě oči úplně přestaly pálit, cítím je mnohem méně unavené a vydržím víc. Ještě je třeba dodat, že jestli máte brýle, cvičte bez nich.

Takže jak na to? Budeme potřebovat pohodlné křeslo, polštář nebo podložku na cvičení, prostě něco, na co si pohodlně sedneme. Dále svíčku. Já používám takové ty dortové, rozhodně není dobrá čajovka, prostě to musí být normální, vosková svíčka hořící jasným a normálním plamenem. V Číně a jiných asijských kulturách se používají krystaly, mince nebo různé fotografie; nicméně svíčka je pro tuto meditaci ideální.

Ideální je průměrně vytopená, tmavá místnost. Důležité je, aby v místnosti nebyl průvan a plamen svíčky hořel jasně a nemihotal se. Pohodlně se usadíme do pozice, ve které vydržíme alespoň 10–15 minut bez nějaké bolesti. Vezmeme si před sebe zapálenou svíčku a dáme ji před sebe na takovou vzdálenost, abychom ji udrželi s mírně prohnutou rukou – tak 90–100cm.

Pro cvičení volíme meditační pozici, ve které vydržíme bezbolestně alespoň deset minut. Jde o to, abyste měli rovnou páteř a příjemný „posez“. Uvolněte se, zhluboka se nadechněte a snažte se uvolnit. Koukejte do plamene svíčky, na nejsvětlejší bod v horních 3/4 plamene. Nemrkejte. Volně dýchejte do břicha, stále pozorujte plamen, jeho tvar, jeho tmavší střed. Vnímejte plamen, hoření, očima upřeně pozorujte intenzitu, snažte se úplně rozostřit pozadí a pokusit se představit si plamen jako opravdu jediný středobod Vesmíru. Snažte se co nejméně mrkat až Vám začnou trochu slzet oči. Pokud vše provádíte správně, není to nepříjemné. Toto by mělo trvat 2–3 minuty.

Poté jemně zavřete oči a vychutnávejte si stálou viditelnost plamene. Pozorujte plamen svíčky, který se Vám „vpálil“ do sítnice – vidíte jej stále i při zavřených očích – pozorujte měncí se barvy a pohyb plamene, vnímejte jej alespoň pět minut, pokud vše provádíte správně, plamen bude plynule měnit barvu z červené, přes zelenou a žlutou, až k modré. Pokud jste plamen pozorovali příliš krátce, bude pouze černý nebo bílý. Postupně bude hasnout a mizet. Nechte plamen úplně zmizet, vychutnávejte si ještě chvíli poté tmu, a následně pomalu otevřete oči.

Pravděpodobně budete mít trochu uslzené, ale naprosto uvolněné oči. Postup je možné ještě maximálně 1× opakovat, vícekrát se opakování nedoporučuje z určitých duchovních důvodů. Věřte mi nebo ne, díky tomuto cvičení se mi můj trochu poničený zrak ajťáka hodně zlepšil.

Příští víkend už to přijde

Sun, 11 Mar 2012 19:43:00 +0100

Příští víkend konečně přijde to, na co jsem čekal celou zimu.. Ze servisu se konečně vrátí Canyon ! 3× hurá! Konečně zase vyrazím na silnice, svobodně a nespoutaně. Podemnou bude vrnět 500ccm jednoválec jako stádo koní, pojedu si jak pán – nemusím lítat 150 po okreskách, na to se mám moc rád a nepotřebuju si léčit svoje ego. Raději zaklapnu helmu, stáhnu si v plexi integrovaný sluneční štít, pustím si to helmy trochu toho čerstvého vánku a nadechnu se. Letmým přidáním plynu pomalu zrychlím, zvyšuju otáčky a předjedu si, koho chci. Úžasný. Už se těším až budu dýchat čerstvý vzduch, jak si jen tak vjedu na polní cestu, stoupnu si do stupaček a v přikrčeném postoji si profrčím mírný terén.

Těším se na to, jak budu ledabyle zdravit další kolegy na jednostopých strojích, naleštěných korábech silnic i „magorech“ na divokých mrchách, které jen tak tak krotí. Nemůžu se už dočkat, až si jen tak zastavím na pumpě a dám si kafe, protože mám prostě chuť, nebo někde mezi polem na okresce a budu se kochat západem slunce, přičemž u toho budu čůrat dříve vypité kafe a přemýšlet o smyslu bytí a nebytí.

Fakt se těším. Škoda jen, že letos to bude první sezóna bez „batůžku“..

Jsme stádo koní splašených, už vůbec nic nás nezmění,
jen ten obzor v dálce stále láká, a to nám stačí ke snění…

Éra bloggerů opadla - bohužel, nebo bohudík?

Sun, 11 Mar 2012 18:47:00 +0100

Musím se zamyslet nad tím, jak relativně rychle opadla doba blogů a internetových pisálků. Jak rychle to všechno nahradil facebook, twitter a další služby, díky kterým jsme denodenním kontaktu se svými „přáteli“ (slovo přítel v tomhle kontextu už dávno ztratilo svůj původní význam). Určitě to nepřijde jenom mně, že již nesdílíme své pocity a myšlenky online, pod rouškou anonymity nebo jen nicneříkající přezdívky.

Z psaní se stal poměrně zajímavý business a málokdo má v dnešní době čas přečíst si v uspěchané době nějaký fajn článek nesouvisející s aktuálním děním nebo s prací. Pamatuju si jak jsem pročítal desítky mých oblíbených blogů, a ačkoliv jsem o autorech nevěděl ani zbla, hrozně rád jsem četl o jejich každodenních strastech a radostech. Nechci tu vyjmenovávat ty všechny www adresy, ze kterých už 90% blogů vůbec nefunguje a posledních deset je neaktualizovaných, ale teď nedávno jsem si pročítal jejich historii a dýchla na mě opět nostalgie.

Ten pocit, kdy víte o tom člověku jenom jeho nick a pronikáte skrz jeho články do jeho soukromí v sobě ukrývá asi jakési trošku zvrácené vzrušení, které je nám lidem blízké (proto se asi tak často šíří klepy ). Nedávno jsem po dlouhé době kontaktoval člověka, jehož blog jsem čítával. Hrozně mě potěšilo, že psát nepřestal, jen začal své příběhy psát „do šuplíku“. A proto mám dnes v mailové schránce příběhy, které kdysi bavily mnohem početnější publikum, ale nyní baví už jenom publikum jednočlenné – mě. Tímto mu děkuju za důvěru projevenou tím, že jeho literární perly mě baví .

Zvláštní...

Thu, 01 Mar 2012 07:24:00 +0100

Jak člověka doženou i po dlouhé době fatální chyby jeho minulosti. Musim se tomu fakt smát..No což, alespoň má člověk čisté svědomí .

10 věcí, co mě sere - část II.

Wed, 29 Feb 2012 12:00:00 +0100

Nedávno jsem se rozhořčoval nad tím, jak moc mě dokážou vytočit určité věci v mém životě a dostalo se mi mnoho cenných rad – za ně děkuji! Nejvíce oceňuji informaci o tom, jak si nanášet pastu na kartáček, aniž by potom měla spadnout (1. namočit kartáček PŘED aplikací pasty a 2. kuličku pasty důkladněji vtlačit mezi štětinky, tedy nikoliv pastu pokládat na kartáček jak jsme zvyklí z televizních reklam a 3. (trochu nečekaně) pouštět menší proud vody ) a také to, že na tatarky a jiné dresingy, uzavřené v těch debilních skleničkách se dá koupit speciální špachtle. Tu prý dostanu k nějakému svátku či narozeninám. Tak doufám, že to bude splněno, protože si dost dobře nedovedu představit jak ta sranda vypadá.

Nicméně, přejděme plynule k druhé části, a to následujících pět zbylých věcí, které mě serou.

5. Když si ze mě někdo dělá konstantně srandu

Bohužel (či bohudík? kamarádím se zvláštní sebrankou přátel, se kterými to táhnu už dobrých 15 let. Díky tomu naše vtípky jsou občas ostřejší a nově příchozím do naší bandy trvá dost dlouhou dobu, než si na to zvyknou. Ale co mě opravdu dokáže nasrat, je permanentní „maštění“ nebohého jedince– pokud se v jednu chvíli domluví zbytek bandy a začnou jízlivými fórky zásobovat jednoho chudáka, dřív nebo pozděij to člověka začne vytáčet. Samozřejmě, pokud terčem zrovna nejste vy, je samozřejmě velmi vtipné se k „maštění“ nebožáka přidat . Ale jinak..

4. Když si myslím, že na mě někdo volá nebo ke mně jde, ale on volá/jde za někým jiným

Znáte to. Jdete prostě někde venku. Je hezky, prostě pohodička. Přijdete na zastávku MHD, usmíváte se na lidi a osud Vám napovídá, že dneska bude příjemný den. Napovídá tomu i ta slečna, která se na vás též začala usmívat. Přistoupíte na její hru, usmíváte se jako trouba a vidíte, jak Vám jde naproti. Už už to vypadá, že všechno začne být jako z pitomého přeslazeného filmu, kdy se čas zpomalí, začne hrát hudba a cizí neznámá se vám vrhne do náruče se slovy plnými lásky a slibem věrnosti až do smrti. Jenže slečna kolem vás projde bez povšimnutí aby padla do náruče svému příteli/kamarádce/whatever a vy jen stojíte, stále s připitomělým výrazem ve tváři a nádechem, abyste byli schopni říct nějakou trapnou frázi a alespoň se seznámit.

Zhlehka vydechnete, vyklidníte se, rekongnoskujete terén, abyste zjistili, kolik lidí kolem si trapné situace všimlo a nasadíte „poker face“ a jdete dál.

Tak nic no, třeba příště

3. Pomelo

Co to sakra je za módu? Každej snad dneska jí Pomelo. Podle wikipedie je to „Citrus maxima, stálezelený strom a stejnojmenný velký citrusový plod (Citrus grandis). Vznikl křížením pomeranče a grapefruitu a je největším citrusovým plodem.“

A teď vám řeknu, co Pomelo je doopravdy. Je to nechutný hybrid naší zhýčkaný civilizace, která už neví co by vyšlechtila a namísto toho, aby si ovocnáři dali záležet a vymysleli nechlupatý kiwi, pomeranče bez slupky nebo mandarinky, které vás neoslepí kyselinou když je loupete a stříkne vám to do oka, tak vymyslí pseudo-ovoce, jehož poměr naprosto nevýrazné a mdlé chuti je naprost neadekvátní extrémnímu množství práce, která je potřeba k vyjmutí dužiny z „obalu“. Jasně, ve chvilce, kdy je odměna za práci alespoň sladká (dejme tomu u granátového jablka je loupání taky hrozný opruz a je v tom miliarda peciček a když omylem kousnete do zbytku slupky, rozleje se vám v puse chuť ne nepodobná žluči, nicméně jinak je to alespoň sladké kristepane!). Lidi, co vás k tomu sakra vede?

Vidíte sakra tu velkou slupku? Proč sakra, proooč?

2. Anonymous

Původně jsem si myslel, že bych na to napsal samostatný článek, ale proč to neshrnout tady. Sakra dejte s nima pokoj! Anonymous nejsou žádný bojovníci za svobodu slova. Vezměme to popořádku: Nekonzistentní parta lidí se rozhodne, že začnou svoje škodění skrývat za dobře znějící slova a ideály. Média udělaly z Anonymous ohromnou a silnou skupinu, která vypadá, že změní svět a chrání svobodu slova. Schovávají se za maskou Guye Fawkese, což byl z dnešního pohledu naprosto obyčejný terorista (oproti roli ve filmu Vendetta).

Guy Fawkes (římskokatolického vyznání) se pokusil spáchat teroristický útok na krále Jakuba I. ve Westminsterském paláci – jeho pohnutky nebyly zrovna příkladem čestných ideálů – chtěl pozabíjet celou protestantskou královskou rodinu vč. dětí a jiných hodnostářů, vyvolat povstání a v důsledku dosadit na trůn katolického panovníka. Jaká analogie vůči islámu dnes..

Takže tito „hrdinové“, schovávající se za masku teroristy shazují DDOS útoky servery, o kterých si myslejí, že porušují „svobodu slova“. Je mezi nimi možná pár skutečných „hackerů“. Ale rozhodně se IMHO z větší části jedná o děti, kteří se cítí jako v Matrixu a myslí si, že vypadají jako ta sexy hackerka-gotička z Muži, kteří nenávidí ženy.

Hehe..

1.Když se poleju kafem

Stalo se mi to v nedávné době 2×. Asi většina z vás ví, že mám rád hodně čaje i kafe. Ráno se rád nastartuju dobrým kafem a napak den trávím a ukončuju nejradši s Yerbou Maté, Senchou a Genmaichou. Když si kafe nemůžu udělat sám, rád si ho dávám v kavárnách a dalo by se říct, že jsem trošku kavárenský floutek a povaleč . Často ráno, cestou do práce se stavím na Hájích, kde mě slečna už zná, z dálky na mě mává, a dělá mi jedno z nejlepších kafí, co jsem takhle u stánku pil. Vážně mi moc chutná.

JENŽE to kafe se dává do kelímku s plastovým víčkem. Všichni to zlo znáte. A už 2× se mi stalo (z toho jednou před ústní zkouškou v sáčku), že kelímek se záhadným způsobem nedovřel a zůstala v něm malá mezírka. A jak jsem tak pil, tak mi kafčo, černé jako bota, začalo téct po bradě, po mém úžasném krémovém saku Pierre Cardin které se nikomu jinému nelíbilo jen mě, a vytvořilo ohromnou skvrnu, která do všech stran křičela „jsem prase, co neumí lemtat kafe z kelímku!“. Takto potupně jsem musel nejen na zkoušku (ze které mě dotyčný profesor ještě vyrazil), ale i podstoupit cestu domů a tázavé pohledy spolucestujících jak v MHD, tak ve vlaku.

Ty malej šmejde, ty víš že mluvím o Tobě..

Teď nedávno se mi to stalo v bleděmodrém, resp. když jsem si polil moji zimní bundu. O to horší to bylo, že jsem to zpočátku necítil. Prostě mi to kafe teklo zpod víčka, já se divil, přemýšlel jsem a byl jsem vykulený, proč ten kelímek tak moc klopím a chuť kávy se stále nedostavuje. Až tak po deseti vteřinách mi to došlo. Samozřejmě mezitím jsem se stal cílem pobavených kolemstojících..

Zabití ženy

Tue, 28 Feb 2012 21:59:00 +0100

Nedávno jsem si opět vzpomněl na příhodu, kterou prožil jeden známý člověk, kterého bych mohl nazvat velkým dobrodruhem a velice povzneseným člověkem. Tento člověk se aktivně účastnil několika válečných konfliktů, mj. v bývalé Jugoslávii. Popisoval, proč tolik vojáků a veteránů skončí na chlastu a jako trosky.

Jedním ze zatraceně těžkých momentů války je chvíle, kdy musíte zabít ženu – nepřítele. Kdy onen dotyčný zabil (úmyslně nepíšu „zavraždil“) krásnou mladou dívku.

Zastřelit člověka na několika-set metrovou vzdálenost je relativně snadné. Není se čemu divit. Nepotřebujete nějaké významné umění, prakticky stačí namířit a stisknout spoušť. Trošku horší situaci mají ostřelovači, kteří jsou se svým cílem minuty, hodiny a někdy i dny v určitém „kontaktu“ a přes čočku puškohledu si vypěstují ke svému cíli jistou náklonnost a v případě rozkazu „pal“ tu hrozí reálné riziko, že voják rozkaz nevykoná. Říká se tomu odborně „Stockholmský syndrom“.

Nejhorší ovšem je, když se plížíš lesem k hlídce. Stojí na ní tak 18ti letá dívka. Čte si dopis, asi od svého přítele a uculuje se. Nic netuší. Obejít ji nepozorovaně a přiblížit se k její pozici je velmi snadné, je tak nepozorná. Pak už jen následuje nacvičený pohyb – jeden rychlý skok pak chytit rukou její krk a ucpat ústa. Bajonetem v druhé ruce se automatickým pohybem snažím rozpůlit ledvinu. Nejde to vůbec lehko – netrefil jsem se. Není to nic rychlého.

Voják by se už vzpouzel a snažil se ze smrtícího sevření osvobodit. Ale ona zůstává prohnutá v bolestivé agonii a pouze odevzdaně a pasivně přijímá další rány čepelí. Brečí. Celých zkurvených 30 vteřin trvá, než její holčičí srdíčko začne zpomalovat svou marnou snahu zachránit se. Její vlasy voní šamponem a vzpomněl jsem si na svoji přítelkyni. Sesouvá se a konečně ji něžně pokládám na zem, jako bych tím gentlemanstvím mohl vymazat nebo zmírnit důsledky předchozích okamžiků.

Otáčím ji obličejem k sobě, ale nemůžu v ní nějak najít nepřítele. Marně ho v ní ještě chvíli hledám, pak jí jen otřu kapku krve ze rtů, které popraskaly v důsledku mého sevření. S hrůzou pozoruju, že ještě není zcela mrtvá – z jejích úst se derou poslední slova. Čekám hroznou nadávku nebo výkřik hrůzy. Místo toho se dočkám jen slova „Maminko..“, než temná krvavá pěna v jejích ústech další nářky pohltí.

V tu chvíli prostě nevíš, co máš dělat. Chce se ti jen hrozně zvracet. V tu chvilku o něco v sobě samém přijdeš. Nevim jak bych to popsal.

Jak jsem příběh dostal, tak dávám dál. Takže i když kolem sebe vy kluci házíte tvrďáckými příslovími a toužíte po válce, věřte, že válka není dobrá. Touží po ní jen ti, kteří ji nezažili.

Stačilo mi vyslechnout tento příběh.

Zdroj: Chlibek.cz

Je neuvěřitelné, kolik lidí tu změnu cítí

Sun, 26 Feb 2012 21:18:00 +0100

Opravdu jsem hrozně pozitivně překvapený, kolik lidí cítí tu změnu, která rokem 2012 nastává. Kolik lidí se upíná zpátky k sobě, kolik lidí opouští materiálno a snaží se duchovně vyrůst. Sleduju tyhle změny s hroznou radostí. Opravdu nepřijde žádný mesiáš. Ani konec světa. Ani nás nezabije meteorit. Jen všichni cítí tu změnu, akorát hodně lidí ji neumí definovat. Jen všichni cítí, že tahle doba jde špatným směrem a hodně lidí už začíná „prozřívat“ .

Jsem strašně rád, že to je hodně lidí z mého okolí. Protože kdo se nedokáže vyrovnat sám se sebou do konce tohohle roku, ten to bude mít sakra těžký. Majk Spirit to krásně definuje..

Nic pro dámy - Juba, bagdádský sniper

Tue, 21 Feb 2012 21:26:00 +0100

Militantní příznivci jistě budou tohoto člověka znát, nicméně Těm, kteří vojenskou situaci ve světě nesledují, mohla tato informace uniknout. Chci napsat o Jubovi. Tajemné osobě, která před 6 lety rozsévala šílený strach v myslích okupantů – amerických vojáků. Upozorňuji, že následující informace a video je jen pro silné žaludky.

Tento člověk se objevil v roce 2006 v propagandistickém videu teroristické sunnitské skupiny, která si říká Iránská islamisitcká armáda. Jeho neuvěřitelná drzost, kdy s puškou Dragunov dokázal natočit na kameru extrémně přesné odpravení 9 amerických vojáků v Bagdádu, rozesévala oprávněně hrůzu v řadách amerických jednotek.

Tento Juba se poté objevil ještě v dalších cca 4 videích a poté jeho propagandistická videa zmizela. Nikdo neví, zda byl chycen, zabit či zda se ve všech případech jednalo o jednoho a toho samého člověka. Tyto propagandistická videa vysílala i arabská televize Al-Jazeera a nutno říci, že měla opravdový úspěch. Na video, kde sniper s mantrou allah akbar chirurgicky odpravuje kluky mladší jak já je opravdu děsivý pohled (věkový průměr amerických „boys“ v Iráku je pouhých 19 let! zdroj). Pokud se oprostíme od politických názorů a zbytečného moralizování střelby ze zálohy, je nutné uznat, že tento sniper prokázal neuvěřitelnou odvahu a pevnou ruku. Jeho střely si nacházely cíle s extrémní jistotou.

S nepřesnou puškou SVD Dragunov (a kdo tvrdí, že Dragunov je s přesností 2 MOA odstřelovací puška, tak by měl přestat hrát Call of Duty byl schopen střílet z maximálně 100m vzdálenosti a naprosto přesně trefovat cíl – tzn. prodlouženou míchu. To v praxi znamená mířit od kořene nosu dolů na cíl o velikosti zhruba 5×5cm v případě cíle otočeného k nám, nebo na spodní okraj lebky na začátek krku v případě cíle otočeného zády. U cíle stojícího z profilu se míří na sluchovod, aby střelu nezbrzdily kosti. Takto chirurgicky přesně vedený zásah na vojáka přesně mezi výstroj (helmu a vestu) dokáže vojáka „vypnout“ během okamžiku.

Nutno říci, že výstroj současných vojáků je balisticky natolik odolná, že je možné ustát i přímý zásah střely do helmy nebo balistické vesty (dříve Vám i helma, do které byl vedený zásah, nebyla nic platná pokud jste ji měli zapnutou na pásek, protože vám síla střely zlomila vaz. To byl i mj. důvod, proč např. v druhoválečných filmech nikdy nemají helmu zapnutou. Dnes jsou moderní helmy PETRIS nebo MICH vybaveny šokovými pojistkami, které helmu v případě nárazu rozepnou).

Ale zpátky k věci. Tento bagdádský sniper přezdívaný Juba, dlouho unikal americkým jednotkám . I přes velkou odměnu, kterou na něj americké síly vydaly, „hony“ na něj nebyly úspěšné. Dosud se neví, zda byl pravý „Juba“ lapen a zabit. Několik ostřelovačů nakonec do spárů amerických jednotek padlo, mj. i arab jménem Ali Nazar al Jubori. Nikdo neví, zda některý ze zajatých (a nedělám si iluze že zanedlouho potom i popravených) teroristů, které americké síly chytily, byl i onen obávaný Juba.

Nicméně Irácký ministr pro vnitřní věci prohlásil, že Juba byl lapen (pod výše uvedeným jménem). Avšak existují i názory, že celý „Juba“ je pouze mýtus. Mýtus, vytvořený propagandou a různými arabskými ostřelovači v různých situacích a dokonce i různými extremistickými skupinami. Pravda je asi někde uprostřed. Každopádně v současné chvíli již nebezpečí od něj z nějakého důvodu nehrozí. Pochybuji, že natolik odhodlaný člověk by přestal bojovat proti okupantům – pravděpodobnější jsou tedy varianty „mýtus“ a „mrtev“. Co je správné? To ví jen bůh a federálové .

Obhajujete Jubu? Myslíte si, že je správné bojovat za svou vlast a bránit ji proti okupantům? A navíc takto zákeřným způsobem? Nebo je to prostě „terorista“, který si zaslouží jen a jen popravit?

Níže uvádím video, které naturálně zobrazuje autentické záběry neuvěřitelně přesného odstřelování příslušníků amerických jednotek. Názor si udělejte sami, budu rád, když se o něj podělíte v komentářích.

A hurá opět do Prahy

Sun, 19 Feb 2012 16:08:00 +0100

Wow, tak po pracovním víkendu opět do vyrážím do Prahy. Včera v noci jsem byl opět na pořádný noční operaci – krásně jsme se prošli v plný polní, pohovořil jsem s „tvrdým airsoftovým jádrem“ a vůbec jsem si nějak dodal nálady. Někdy na člověka padne takový splín, že je nejlepší nalézt se v práci nebo v aktivním odpočinku; anebo v obojím . Otestovali jsme krásně Ondrovo noční vidění, takže teď mám opravdu dilema – ostrou ČZ 75 P07 DUTY, AS pušku Barret M82A1 nebo noční vidění Pulsar? Anebo být rozumný a šetřit?

Moje modlitba pro těžké časy

Fri, 17 Feb 2012 23:53:00 +0100

Bože dej mi hrdost a snahu změnit ty věci, které změnit mohu a sílu, nadhled a klid přijmout to, s čím se musím smířit. Vím, že držím v ruce malou minci z pokladnice, kterou mohu investovat dle svého vědomí a svědomí. Dej mi tolik rozumu, abych ten svůj malý díl činů do tohoto světa investoval tak, aby přinesl alespoň trochu dobra. Snažím se být dobrým člověkem a i přes mnoho chyb, které denně denně tropím, se snažím jít lidem příkladem a být rovný.

Prosím, dej mi proto také možnost přijímat lásku druhých a zároveň sílu odolávat jedovatým slinám a zášti, kterou na mě cizí lidé občas plivají. Lidé dnes ubližují více svým blízkým než těm, kterých se bojí. Dej mi proto šanci chránit ty, na kterých mi záleží a nedovolit cizím, aby mým blízkým ublížili.

Bože, dej mi prosím jen tolik, kolik toho unesu.

Co ženy chtějí když chtějí „chlapa" – II. část

Fri, 17 Feb 2012 10:00:00 +0100

V první části jsme si objasnili prapůvod toho, proč to všechno tady jde do průseru a chlapi mají krizi. Je to moje oblíbený téma, takže se omlouvám všem, kteří výše uvedenou story již ode mně slyšeli třeba právě v hospodě po 3 pivku, kdy už mám mírně rozkecáno . A nyní půjdeme na tu zajímavější část, a to na odpovědi mých respondentek .

Zajímavá odpověď č.1

Chlap je pro mě prostě chlap . Měl by se umět postarat o rodinu i děti a to i v případě, kdy to finančí nebo jiná situace dost ztěžuje. Musí být galantní a mít svou hrdost. Chlap, co se nedokáže o moji rodinu postarat, není chlapem. Není to pro mě myslitelný, nechat rodinu živořit.

Můj koment

To byla standardní odpověď většiny slečen. Otázkou je, nakolik to myslí upřímně . Nicméně je zde vidět, že určitý zvyky a tradice při vybírání partnera ještě nejsou vymizelý a holky nad dvacet už to mají v hlavě srovnaný.. Doteď si vzpomínám na tu strašnou prohru, kdy mě v 16–17 letech odmítla slečna s tím, že jsem pro ni moc hodný a že by se se mnou nudila. „Petro, doufám že jsi už dostala rozum“ .

Zajímavá odpověď č.2

Rozeznávám kluky a chlapy. Kluk přizná svoji chybu, nehodlá se schovávat za „chlapské ego“ – je schopný se zeptat na cestu když bloudíme. Když mu říkám moje prožitky a zážitky, bere Tě jako jedinečnou bytost a „klukovsky“ mě miluje nebo je do mě zamilovaný. Nehodlá mě škatulkovat podle svých bejvalek a neoblbuje Tě trapnýma kecama. Kluci jsou většinou přirozeně dominantní, nedávají to většinou najevo, jen když jde do tuhýho. Nepotřebujou si masírovat ego před ostatními „chlapy“ a nemusí jezdit ve velkým autě, aby všichni čuměli, jaký to jsou borci. Nemaj vymytý mozek.
Chlapi jsou přesný opak toho, co jsem řekla výš. Co se mi ale na nich zase líbí je to, že v posteli neberou tolik ohled na holku (teď to vyzní možná trošku divně, ale když si mě chlap „vezme“ v posteli, přijde mi to mnohem víc sexy než když „romantickej kluk“ se snaží být pořád „něžný“).
Ale v důsledku se mi líbí kluci a chtěla bych být jenom s klukem. Chlap nemá svoji hrdost, neustále si hraje na něco, co mu diktuje společnost a je z toho potom právem frustrovanej, protože stále si musí hrát buď:

Na drsňáka (agresivně)
Na frajera a podvádí, případně flirtuje s jinýma holkama (pasivně a tajně)

Prostě kluci ještě neztratili lidství a přirozenost. A toho já si na nich cením nejlíp .

Můj koment

Tahle odpověď mi byla hodně blízká a hlavně tím je dokázáno, že vy ženy vážně chcete hodný kluky a to po problázněný pubertě, kdy si holka teprve formuje svého „pana dokonalého a dejme tomu od dvaceti si hledá někoho, kdo se mu co nejvíc přibližuje. Takže hodní kluci, nemusíte se bát, jediný co vás může naštvat je to, že si v pubertě pravděpodobně moc nevrznete .

Zajímavá odpověď č.3

Pro mě je pořádnej chlap někdo, kdo je už dospělý, neumí si hrát a povznést se nad věci. Dost se třeba povyšuje nebo si na ostatních léči ego, ženský bere jako méněcenný, svoji holku třeba podvádí a přitom na ni žárlí. Chybí mu lidství, soucit, atp.. Kdyby si na to jenom občas hrál, tak je to machýrek, je to blbý, ale dá se to překousnout. Ale pokud to myslí fakt vážně, je to chlap a nelíbí se mi to. Proto je pro mě „chlap“ pejorativní výraz a přesně jak říká <viz. odpověď č. 2>, taky se mi líběj jenom „kluci“.

Můj koment

Opět hodně podobná odpověď. Ale tady je už vidět, že slečna opovrhuje negativními projevy maskulinity a že se snaží vyhledávat empatičtější kluky. Nicméně dle mého názoru to je pořád ještě v normě.

Co z toho vyvodit?

Že „japonský trend“ je u nás už relativně dost vidět, nicméně existuje ještě slušná většina holek, které to mají v hlavě natolik srovnané, že chtějí vyloženě chlapa(kluka, whatever), který je povede, bude mít ve vztahu viditelnou převahu (ačkoliv v důsledku mohou být „šedé eminence“ ony) a nebudou chtít partnera, se kterým si společně zajdou na kosmetiku . Díky bohu. Otázkou je, co bude za 5, 10 let..

Co ženy chtějí když chtějí „chlapa" – I. část

Wed, 15 Feb 2012 23:48:00 +0100

Pár měsíců zpátky jsem o tomhle tématu vedl sáhodlouhou debatu v jistém restauračním zařízení v mírně podroušeném stavu. Doba již značně pokročila a naše společnost se propracovala z opilecké veselosti „nic mě nesere, jsem happy a co přijde zítra je mi jedno, dneska pijéém!“ do stavu sebelitování, zasmušilého mlčení a dopíjení x-tého zteplalého piva.

A tehdy si začal jeden můj kamarád stěžovat, jak je hrozně nefér že holky stále chtějí ve vztahu „bad-boye“ , a že s hodnýma klukama holky stejně vždycky jen „vyjebou“ a chodí se k nim vybrečet a další taková podobná klišé zhrzeného boye, kterého poslala k šípku nějaká slečna a on se s tím snaží srovnat s pomocí alkoholového opojení. Poměrně výrazně jsem s ním nesouhlasil.
Proto jsem nad tím začal trošku víc přemýšlet (i když to někdy dost bolí ) a řekl jsem si, že udělám menší sociologický průzkum. Jako vzorek mi posloužilo pár mých kamarádek, kterým jsem ve vhodnou chvíli položil vždy stejnou otázku: Co sakra vy ženský myslíte tím, že chcete pořádnýho chlapa? A proč si furt stěžujete, že fakt pořádný chlapi už nejsou“?
Na toto téma mě přiměl i super obrázek, na který jsem narazil na facebooku a který naprosto vyjadřuje ústup maskulinity v posledních letech (jo, říkejte si co chcete, ale dnešní 15ti letý děcka jsou první generace odchovaná ženami):

Každý si nemůže nevšimnout, jak se chlapi začínají přeměňovat v bezpohlavní hermafrodity (nic ve zlém ). Proč to tak je? Je to jednoduché. Jistý dánský psycholog a sociolog Geert Hofstede v roce 1997 vymyslel zvláštní měřítko, kdy studoval genderové rozdíly mezi muži a ženami v rámci národů. Tento „kvantitativní index maskulinity“ objasňoval, které národy mají nastavené predispozice sociálních rolí a u kterých kultur se tyto rozdíly smývají. Světe div se, nejvyšších hodnot maskulinity dosáhlo mj. Japonsko nebo třeba Mexiko.
Není se čemu divit: Mexiko. Opilí mexikánci chlastají tequilu a vyvalujou si pupky na sluníčku, zatímco jejich ženy dřou a živí je. Japonsko, zatvrzele trvající na svých kulturních tradicích, kdy se muži jako elitní válečníci mydlili v nesmyslných šógunských válkách, si byli schopni sekat hlavy kvůli urážce na cti a spáchat harakiri v případě morálního selhání. Na druhé straně Gejši a jejich „manželky“, povětšinou tiché, krásné a jemné společnice. No slyšel někdo někdy o samurajce?
A dnes, více jak 10let poté? Japonsko je ideální příklad (a bohužel tenhle trend přichází i k nám, do západní evropy) opouštění tradiční kultury a modelu rodiny, kde se silnému muži podřizuje žena. Proč? Je to velice prosté. Tento model rodiny se vyformoval za stovky a tisíce let, kdy člověk byl nucen denně bojovat o přežití a své místo na slunci. Denně byli jedinci vystavováni nebezpečí smrti hladem, napadením jinými agresory, atp.
A protože člověk je homo socialis (hergot, ze mě dneska ty termity padají, jsem nějaký moc velký suterén), vytvořil nejmenší a dokonalý ekonomický ekosystém – rodinu. Rodina tady fungovala velice dobře víc jak 2 tisíce let (v některých pokrokových zemích ji dokonce „vytunili“ na mnohoženství ).
A během posledních několika dekád se tento model naprosto devalvoval, a to právě z důvodu absence jakéhokoliv možné agrese. Japonsko nemá armádu. Nepotřebují ji. Vojenskou bezpečnost zajišťují jednotky USA. Pravděpodobnost, že někdo přímo vojensky anektuje Japonsko je extrémně nízká. Díky tomu japonci nepotřebují prototyp onoho fyzicky a emocionálně stabilního muže, který zajístí rodině hmotné statky. Ženy raději dávají přednost vizuálně upravenějším a „přitažlivějším“ (?) mužům, kteří jí sice nezajistí výše uvedené věci, ale spíše budou více chápat a vnímat jejich potřeby.
Vůbec vztah k násilí je v dnešní společnosti dost rozporuplný. Na jednu stranu je měřítko úspěchu v „kultu sociální dominance“, kdy je obdivován jedinec, který „vládne“ jiným jedincům (úspěšný manažer, podnikatel..), na druhou stranu je přísně odsuzovaná brachiální agresivita. Tu zajišťují „žoldáci“ placení z našich daní – policisté, vojáci. Stačí se podívat na jakoukoliv diskuzi na novinkách ohledně policejního zásahu nebo úspěchů našich vojáků. Akorát pozor, ať se při jejich čtení nepozvracíte.
Ale zpět k věci. Právě proto se k maskulinním typům mužů se ženy (vypočítavě) opět vracejí ve chvíli ohrožení. A vzhledem k tomu, že v západní evropě také žádné nebezpečí nehrozí (pokud pominu nepravděpodobnou možnost latentního teroristického útoku, jehož efekt je stejně lokálně omezený a nikdy neochromí celou společnost nebo Evropu – viz. třeba Breivik), tenhle samý trend je zde vidět. Hošani nosí upnuté džíny, nosí podobnou unisex módu jako holky, delší vlasy. No, toliko jsem se rozkecal ohledně prapříčiny toho všeho (takže ženský nebrečte, samy jste si to zavinily ), že jsem zapomněl přejít k meritu věci.Ale napravíme to snad už ve druhé části, kde se už konečně mrknem na dost zajímavé odpovědi toho „kdo je chlap“ a po čemže vlastně ženský touží.

Hlasité chlazení notebooku HP 4720s na Ubuntu 11.10 - řešení

Fri, 10 Feb 2012 11:06:00 +0100

Dlouho mě trápil můj příliš hlasitý notebook HP 4720s v Ubuntu. Větráky chlazení jely většinou prakticky na plný výkon. Snažil jsem se pomocí cpufreq snižovat taktovací frekvenci procesoru a nějak rozumně jej škálovat, ale bez nějakého valného výsledku. Teprve po delším googlení jsem zjistil, že problém dělají grafické drivery fglrx, které jsou dost mizerné a nepříliš odladěné. V notebooku je karta Ati Radeon 5470, což poskytuje rozumný výkon na normální práci, ale hry mladší 3 let si na tom moc nezahrajete. Nicméně i přesto je chlazení laptopu hodně hlučné, což beru asi jako jedinou, ale poměrně dost velkou nevýhodu. Naštěstí jsem narazil na zajímavý návod, jak hlučnost notebooku utlumit. Postup bude IMHO identický i pro jiné laptopy s obdobnou konfigurací (tedy grafickou kartou ATI Radeon).

Důležité je, abyste měli nainstalované originální otevřené drivery a ne ty proprietární FGLRX. Paradoxně s nimi dosahuju větších výkonů.

Podtaktujeme výkon GPU tak, aby se otáčky větráku snížily na únosnou mez. Přijdete tím sice o část výkonu, ale 3D výkon v Linuxu není tak důležitý a Unity to v pohodě zvládne (po podtaktování mám v glxgears výsledek cca 1900 FPS, což je naprosto dostačující).

Otevřete si konzoli a zadejte:

echo -e ‚#!/bin/sh\necho low > /sys/class/drm/card0/device/power_profile‘ | sudo tee /etc/init.d/ati-power-save

sudo chmod +x /etc/init.d/ati-power-save

sudo update-rc.d ati-power-save defaults 99

A nakonec zvýšíme výkon vypnutím vertikální synchronizace:

echo 'export vblank_mode=0' | sudo tee -a /etc/environment

Restartujte notebook a vychutnejte si to ticho..

Neuvěřitelná vlastnost všech žen, která nás dohání k šílenství

Wed, 08 Feb 2012 20:37:00 +0100

Ano, původně jsem to chtěl zařadit do příspěvku „10 věcí, co mě serou vol. II.“, ale nakonec jsem se rozhodl, že si to zaslouží svůj vlastní příspěvek. Tahle vlastnost dohání každého normálního chlapa k šílenství. Vážně. Nedělám si legraci .

O čemže mluvím? Jistěže o chvílích, kdy vinu svou vlastní otočíte a shodíte na nás, pány tvorstva! A nejhorší je, že tyhle situace se dějou dnes a denně! Uvádím jeden příklad za všechny:

Slečna v hospodě líčí:

Když jsme ještě nebyli svoji, je to tak 2 roky zpátky, jsme byli na party. Oslava to byla parádní, pilo se, tancovalo se a zábava byla v plném proudu. Potom se i s mým tehdejším budoucím manželem jeho kamarádi rozhodli točit panáky, no a zatáhli nás do toho nakonec všechny. Co vám budu povídat. Byli jsme rádi, že jsme se dopotáceli domů, takhle opilí jsme ani jeden z nás snad nikdy nebyli.

A ráno jsme se probudili ve společném loži a ihned jsem cítila, že něco není v pořádku. Smrad. Poodkryla jsem svoji peřinu a v tu chvíli jsem se mohla hanbou propadnout. Bylo mi fakt hrozně a nevěděla jsem, co mám dělat. Prostě se TO stalo a deka byla posr.ná. Takhle strašný pocit viny jsem nikdy snad neměla. „Co když už mě nebude chtít? Řekne si že jsem hrozný prase a vykašle se na mě, nebo já nevím?“, přemýšlela jsem.

Pak jsem ale začala uvažovat racionálně. Upravila jsem peřinu, došla se osprchovat a opět „zcivilizovat“. Vrátila jsem se zpátky, probudila svého nynějšího manžela, vysvětlila mi situaci a on najednou nevěděl, co říct. Bylo mu skoro až do breku, jak byl chudák vyřízený. Naštěstí jsem mu vysvětlila, že taková věc se může stát každému, a že se na něj vůbec nezlobím. A že ať se dojde vysprchovat, udělala jsem mu mezitím dobrou snídani a já mezitím ten „svinčík“uklidím.

True story .

Neuděláme nic, pánové..

10 věcí, co mě sere - část I.

Tue, 07 Feb 2012 22:37:00 +0100

Dneska je mi prostě nějak mizerně. Znáte někdy ten pocit? Prostě nemáte problém, příjemně strávíte den i podvečer, ale najednou jakoby přes vás přejde stín, šlápnete do psího hovna nebo vás pokadí holub a najednou je celá veselá a optimistická nálada v čoudu.

A někdy vás ani nemusí rozmanitá pražská fauna oblažovat svými exkrementy, někdy stačí k prvotnímu nasrání i hloupost, jako bezohledný řidič, co vás nahodí kaluží nebo jakýsi šulin v autobuse, co si není schopný sundat batoh ačkoliv je v autobuse takový nátřesk, že se na jeho batoh musíte lepit, a zatímco se vám pupek tře o tesilový batůžek značky Adidos, vy se mezitím vesele koukáte zezadu na hlavu na lupy dotyčného.

No a protože mám teď zpruzelou náladu, rozhodl jsem se z ní vypsat, protože to pomáhá. No dobře, pomáhá mi tady ještě George Ballantine & Son, ale jen na chuť . Rozhodl jsem se sepsat takové memento, prakticky deset věcí, které mě serou.

Poznámka autora: Sepíšu jich dneska jenom pět, protože je už půlnoc, a já se chci vyspat vy šmejdi.

10. To, že nejde vymačkat kečup nebo tatarka až do konce

Proč to zastírat. Miluju tatarku. Miluju ji na hranolky, k bramborám, k řízku nebo dokonce na pizzu. Kečup už tolik nemiluju, ale dost často dokáže napravit inferno napáchané mým kulinářským uměním. Ale pokaždé, když mi dochází jedna nebo druhá věc, proklínám výrobce těhlech delikatesních omáček. Kečup z té umělé flašky nikdy nevytáhnete celý! A to nemluvím o tatarce, kterou si kupuju sice ve skle (go to hell tatarko v plastu), ale po vyjedení asi tak 90% obsahu jste odsouzeni k zoufalému vyškrábávání malou lžičkou, takže potom máte upatlané celé ruce, na lžičce tak čtvrtinu tatarky a zbytek sklenice je stále bílý a vyškrábat ho je prakticky nelidský úkol.

Skleničko, skleničko.. Jak jen z tebe dostat celý obsah..

A to nemluvím o kečupu v plastu! Ano, jsem barbar a kupuju kečup v plastu. Je to levnější a pohodlnější. Ale sakra ten uzávěr je totálně mimo! Designér těch flašek by potřeboval pověsit za koule do průvanu, protože v oné plastové lahvi zbyde asi tak čtvrtina celého obsahu lahve, který není možný vytlačit ven. Bože, proč?

9. Když mi dojdou papírový kapesníky

Nejsem žádnej cíťa. Když jsem někde „na lovu“ se zelenýma kamarádama (=běháme někde po lese a hrajeme si na vojáky), jsem prase. Když někde ležíte dva dny v zákopu s minimem spánku, je jasné, že se na hygienu zas až tak nehledí, vaši kumpáni to pochopí a nejsme žádný modelky, žejo.A když se poté vracíme zpět ke svým něžným polovičkám, předtím se z toho smradu hezky vykoupeme a zcivilizujeme. Do té doby nejsou papírový kapesníky třeba.

Ale ve chvíli, kdy člověk funguje jako relativně civilizovaný člověk, jde na obchodní schůzku s klientem nebo prostě jen nechce vypadat jako čuně, většinou používá papírový kapesník. Když někomu začnete mávat posmrkaným plátěným kapesníkem před nosem, není to nikomu moc příjemný. Proto bůh vymyslel „paper tissues“, neboli papírové kapesníčky. Kromě smrkání se hodí na spoustu jiných věcí, od praktických utěrek čehokoliv co ani nemusí pocházet z vašich dutin, až po používání na nepublikovatelné činosti. Jsou prostě praktický. O to větší horor to je, když dojdou. Vyrazíte si takhle z domova, pohodička. Uběhnete 10 minut na zastávku, vlezete do autobusu, potom zase ven, šup do metra a šup zase ven.. Náhlé střídání teplot u většiny normálních jedinců má za důsledek to, že vám začne kapat z nosu. Chcete nahmatat balení kapesníků, ale kde nic, tu nic. Prázdný kapsy, přinejlepším jedna posmrkaná kulička v levý kapse.

Sakra, sakra SAKRA! Snažíte se na to nemyslet, ale kapička v nosu vás lechtá. Máte pocit, že se na vás kouká celý autobus a neodvažujete se s kapičkou cokoliv dělat. Mučí vás to a trýzní. Nepřemýšlíte nad ničím jiným a neustále vyhodnocujete myšlenku, jak moc budete vypadat jako santusák až si trošku a nenápadně „popotáhnete“ aby kapička u nosu byla zase o něco snesitelnější. Středobod světa je v té chvíli mezi vašima očima. A to až do první trafiky, kde vám za 10kč vč. DPH dají Tesco jednovrstvé „tissues“, do kterých se vysmrkat je asi stejný prožitek jako lízat med přes skleničku, ale v tu chvíli vám to přijde jako to nejlepší, co jste kdy v životě udělali.

… sakra, kde je mám? No doprdele, došly…

8. Když si nanesete pastu na zubní kartáček a ona vám vzápětí spadne

Ráno, 7:15. Horkotěžko se hrabu z pelechu. Napůl jsem ještě v limbu, nicméně mozek začíná pomalu fungovat. Jdu do koupelny provést ranní očistu. Nandám si trošku pasty na kartáček. Pustím vodu, trošku smočím kartáček a co se nestane? Pasta se rozplácne na umyvadle a bobeček pasty na mě provokativně čumí.

Se stoickým klidem si vyčistím pusu tím zbytkem, co mi zůstal na kartáčku, hypnotizujíce ten zbytek v umyvadle, přičemž se mi vaří krev. „Vždyť jsem tam tu pastu mezi chloupky kartáčku zatlačil! Jak je sakra možný, že spadla? Nepouštěl jsem na ni proud vody moc prudce..“, víří mi v hlavě myšlenky. Podle mě to je pomsta přímo seshora. Jakýsi nasrávací test hned po ránu, který vás otestuje, jak moc toho vydržíte. A to nemluvím o tom, že když ten bobeček pasty neumyjete hned a on tam zaschne, jde to potom dolů pěkně debilně. Málokterá věc mě dokáže nasrat takhle a ještě 2× za sebou (jednou ráno a jednou večer, když chci to zapatlaný umyvadlo umýt).

Proč? Proč pasto nezůstaneš na svém místě i po něžném proudu vody??

7. Když mi někdo říká „ať na to nezapomenu“ a já na to stejně zapomenu

Jsem nezodpovědný člověk. Uznávám to přátelé, a bez mučení. Dodržet pro mě deadlines a termíny úkolů je pro mě nesmírně náročný. Stejně tak jako fungovat dle nějakého řádu, dle nějakého plánu. Vymýšlím stále nové nápady, hrnu je před sebou a stojí mě hrozné úsilí nějaký dotáhnout až do konce. Kolikrát se mi stala situace, kdy jsem měl někomu něco důležitého donést. Dotyčný mi to připomíná:

„Nezapomeň mi to zítra přinést, ok?“

„Jasně, nejsem blbej..“

„No já vím jaký jsi, tak ti to radši připomínám..“

„Hele klídek jo, nejsem idiot, prostě Ti to zítra vezmu, jo? Nejsem debil, abych na to hned zapomněl!“

druhý den ráno

„Čaauu, tak co, máš to pro mě?“

V mých myšlenkách: „@#$%'&$%$#!!!!!!!!“

Nejhorší na této situaci je to, že nemůžete na nikoho svést vinu. Je to pouze vaše chyba. Jen já jsem to zapomněl, nikdo jiný. Takže můžete nadávat jen sami sobě – to je tak strašně ponižující, uvědomit si jakej jsem trouba a sklerotik .

Jsem prostě spíš pravá hemisféra. Deal with that (kliknutím si obrázek zvětšíte).

6. Znáš tenhle film? Ne, a vidělas tohleto?

V hospodě nebo na nějaké party, kde se hodně tlachá, se občas stočí řeč na filmy. A začne rozhovor podle vždycky stejného scénáře:

„Hele, a viděls film #$%^&??“

„Myslim že ne..“

„Ty vole, na to se mrkni, je to fakt peckový!“

„Jasný.. A tys viděl ^$%*&#??“

„Asi ne čoveče..“

„No tak to bude něco podobnýho asi. Je to o ^#$^& co @#$^&, ale bohužel mu to nevyjde, protože *$%#@%^.“

„No tak to musí bejt fakt paráda, na to někdy mrknem s přítelkyní..“

Je to zlo. Ještě horší to je, když se sejde filmový maniak vs. normálně žijící tvor. V tom případě si stačí z výše uvedeného rozhovoru umazat druhý a pátý řádek a převeďte si to celé do monologu. Je to i krapítek ponižující, odpovídat na každou otázku ohledně filmu záporně, což je odměněno udiveným pohledem „Fakt ne, jo?

Jo, chápu že to bylo úžasný, ale my to tady neviděli, jasný?

5. Když si myslíte, že o vás někdo mluví a není to pravda

Poslední dobou se mi to už nestává, ale na střední škole i na VŠ jsem s tím měl poměrně dost problém. Nastíním situaci:

Přednáška. Půl šesté večer, venku je tma. V sále příjemně vytopeno,prostě ideální čas na krátkého šlofíka pro obnovení sil. Když to najednou, napůl v limbu, slyším moje jméno „Tomáš“.

„Heh, co kde? Tady jsem vnímám!“ vyskočím, přivodím si málem infarktový stav a cuknu s sebou tak, že shodím lahev s pitím na lavici, až se na mě celá třída zadívá.. Vracím se zpět do reality a zjišťuju, že po mně nikdo nic nechce..Opět jsem se nechal nachytat. Stačí, aby kantor použil ve větě např. „No to máš tak, bla bla bla.“ V tu chvíli můj mozek sepne pohotovostní obvody a vyděsí mě k smrti, aby mě probral. A nesmějte se, fakt se mi to stává a nemám to rád.

Co..co? Říkal někdo moje jméno? :-O

No, a to by asi tak byl konec první části. Nebylo mi nic, a je mi líp . Až se zase naseru/otrávím/zprudím, dodělám zbylých TOP 5 věcí, co mě opravdu, ale opravdu dokážou nasrat.

Úžasné driftování s motorkou

Sun, 05 Feb 2012 12:04:00 +0100

Narazil jsem na parádní video s driftováním na mašině. V autě to zvládne každý jouda, ale na jednostopý „mrše“?

Moc šikovný borec..

Twitter a Foursquare - let's be social

Sat, 04 Feb 2012 23:10:00 +0100

Tak jsem se rozhodl vyzkoušet i další sociální služby, jako je Twitter a Foursquare. Na Twitteru jsem se zaregistroval už pěkných pár měsíců, ba možná i let zpátky. Nikdy jsem tomu nepřišel na chuť, Twitter mi vždycky přišel strohý a naprosto „user un-friendly“.

Ohledně Foursquare, věděl jsem, že něco takového existuje, ale nepoužíval jsem to – uživatelská základna v Čechách nebyla moc velká a upřímně, nevím proč bych měl někomu sdělovat, kde zrovna sedím v kavárně nebo kde momentálně pracuji.

Jenomže časy se mění a na Foursquare mě upozornila moje sestřička – popisovala, jak je super vědět, kde se momentálně nachází její přátelé, jak je super zjišťovat tipy pro místa v okolí, atp.

Tak jsem neváhal, nelenil, nainstaloval jak Twitter, tak Foursquare a zařídil internet v mobilu, aby to mělo alespoň trochu smysl. A opravdu. Docela jsem tomu přišel na chuť, protože narozdíl od Facebooku, který se v poslední době stal rájem fotek a statusů, které nemají nijak velkou informační hodnotu (neříkám že není fajn mít přehled o svých přátelích, ale všeho moc škodí, že tak Twitter je velice příjemný v tom, že se na Vás vyvalí pouze omezený počet krátkých a výstižných zpráv.

Twitter

Prakticky jsem si vložil do Twitteru sledování Reuters a pár dalších zpravodajských agentur + několik přátel, kolegů a známých (bohužel opravdu mnoho českých uživatelů Twitteru ještě nepřišlo na chuť) a mohu říct, že mám na požádání rychlé a kvalitní informace o dění jak ve světě, tak doma. Není to náhrada RSS čtečky a čtení článků na internetu se to nevyrovná, ale Twitter funguje přesně tak, jak má – rychle a krátce informuje o intelektuálních výplodech mých přátel + generuje krátké a rychlé zpravodajství. Dnes stejně člověk musí informace filtrovat, protože absorbovat takové množství událostí v reálném čase ani snad nejde..

Foursquare

K Fousquaru jsem přistupoval s mnohem větší nedůvěrou. Už jen když jsem pročítal zprávy o tom, jak chce tato služba trasovat veškerý pohyb uživatele bez jeho přičinění, atp.. Prostě jsem měl k této službě odstup. Nicméně mohu říct, že jako pomocník pro výběr dobré restaurace, kavárny nebo kulturního místa k vyžití je to fajn věc. V tomhle třeba Google Places selhaly. Stejně jako vyhledávání „nejbližší kavárny“ dle Googlu přes mobilní telefon – nejbližší kavárnu mi to našlo třeba 10km ode mně .

Díky Foursquare můžete nejen zjistit, kde je oblíbená kavárna těch, kteří Foursquare používají, ale hlavně jsou u tohoto místa připojeny i tipy. To znamená kde je protivný číšník, kde vám místo dobré pizzy naservírují nechutný humus a kde jsou přemrštěné ceny. To je dle mého názoru hlavní síla této služby.

Závěr

Co se mi nelíbí (ale to není vina přímo těchto služeb) je jejich roztříštěnost. Namísto toho, aby se někdo pokusil vyvinout kvalitní aplikaci, která tyto sítě sdruží (= postne Tweet na twitter, automaticky jej nasdílí na Facebook, geolokací určí místo, kde Vás checkne na Foursquare a doporučí přátele, kteří se vyskytují blízko), snaží se tyto služby si navzájem konkurovat (Facebook a jeho „kruhy přátel“ vs. Google +1, Foursquare vs. Google Places, atp..) Tak mě tak napadá, že to je další nápad na rozjetí zajímavého bussinessu .

Roční zkušenosti s používáním Ka-Bar TDI Law Enforcement

Sun, 22 Jan 2012 11:44:00 +0100

Tak jsem se rozhodl po ročním používání zhodnotit zkušenosti s každodenním nošením tohoto úžasného nože. Firma Ka-Bar je tradiční americká firma založená již na počátku 19. století a je význačná právě tvorbou kvalitních nožů pro všechny situace – jak pro outdoor, tak pro vojenské nebo lovecké použití. Do historie se zapsala zlatým písmem právě tehdy, když ke konci druhé světové války pro potřeby amerických USMC (Marine Corps) byl vyvinutý nádherný nůž 1219C2 Combat Knife, který vidíte na obrázku.

Pro potvrzení jeho kvality je nutné podotknout, že se v nezměněném tvaru a materiálech vyrábí dodnes! Nicméně dnes bych se chtěl zabývat jiným nožem, neméně kvalitním, a to Ka-Barem Law Enforcement TDI, což je malý nůž určený pro obranu a (zpravidla) nesmrtící použití. Troufnu si říct, že s tímto nožem se dá vysekat i z pekla.

Úvod a představení Ka-Baru

Více než před rokem jsem si udělal tu radost, a zakoupil tento nůž za velice příjemnou cenu cca 1100kč. Nůž se velice ergonomicky drží a při nošení nepřekáží. Jeho čepel je tvořena nožířskou ocelí AUS-8A, její délka je 7cm (délka celého nože je pouhých 14cm!) a tudíž tento nůž je předurčen ke skrytému nošení. Důkazem toho, že je opravdu velmi těžce objevitelný je i historka, kdy jsem byl prohledáván ochrankou před vstupem do klubu a já sklerotik jsem zapomněl nůž odepnout a nechat doma; nicméně nůž nebyl objeven. Díky pevnému klipu na opasek kopíruje tělo a nikde netvoří boule.

Ocel, ze které je nůž vyrobený, svou tvrdostí (HRC: 57–59 )naprosto postačuje. Díky svému malému a ergonomickému tvaru je předurčen pro extrémně blízké souboje. S oblibou je používají policisté a bezpečnostní sbory po celém světě ve stísněných prostorách ve chvíli, kdy střelná zbraň je neúčinná nebo je rizikové ji použít (zpravidla vzdálenost 2 metrů a méně). Například v situaci, kdy se Vám pachatel snaží vytrhnout zbraň, je možné zastavit útočníka právě „seknutím“ této zbraně a tím ho velice účinně zastavit.

Díky zahnuté rukojeti se tato zbraň drží velice podobně jako pistole, proto ti, kteří jsou zvyklí nějakou střelnou zbraň držet, nebudou mít s jejím uchopením problémy. Úchop je jistý, Ka-Bar vám z ruky opravdu nevyklouzne nebo vám ji jen tak někdo nevyrazí. Díky tomu, že polovinu nože držíte v rukou a čepel je krátká, bodnutí nebo seknutí nožem je jisté a přirozené.

Na další fotce je krásně vidět, jak je nůž důmyslně ukrytý na opasku, přičemž případný útočník vůbec netuší, že jste ozbrojený. Přirozeným pohybem je možné nůž okamžitě tasit a připravit k použití. Do poslední chvíle není vidět.

Denní nošení a opotřebování

Ka-Bar jsem nosil prakticky nepřetržitě celý rok. Díky bohu jsem ho nemusel nikdy použít „naostro“ k sebeobraně, nicméně posloužil mi jako neuvěřitelně výborný pomocník kdykoliv bylo potřeba. Vzhledem k tomu, že v mém eshopu často balím/otevírám zásilky, hodil se mi vždy, když jsem potřeboval rozřezat prakticky jakýkoliv materiál. Řezal jsem i tenké dráty, otevíral s ním zavřené konzervy a opravdu jsem ho nešetřil. O čepel jsem se staral v rámci standardní údržby nože, tzn. nenechával jsem ji ve vlhku a po použití jsem ji vždy otřel do sucha. Nůž jsem brousil cca 1× za 3 měsíce jemnou ocílkou. Ostrost je vynikající, ani po otevírání plechovek se nůž nijak extrémně neztupil.

Níže vidíte detailní fotky čepele po více jak ročním používání. Zřetelné jsou rýhy, kde je strhnuté černění právě díky nešetrnému řezání plechu (konzerv).

Problém s pouzdrem

Co mi ovšem od počátku nošení dělalo problémy, tak to bylo právě opaskové pouzdro. Výhoda tohoto pouzdra je, že díky pěti malým imbusům a hvězdicovým šroubkům (klíče na obojí jsou součástí balení) je možné přehodit si pouzdro jak na levou, tak na pravou stranu těla. Takže například pokud máte na opasku u pravé ruky střelnou zbraň, je nutné si nůž připevnit nalevo. Já střelnou zbraň na obranu momentálně nenosím, proto mi více vyhovuje „tasení“ právě střílející rukou, tzn. pravačkou, pro jistý úchop.

Nicméně toto pouzdro je řešeno jako klasický „klip“ na opasek s pojistkou, aby nůž jen tak nevypadl. Několikrát se mi stalo, že jsem při nasedání do vozu zavadil klipem o sedačku auta a klip jsem ohnul do tvaru obráceného V, takže nůž vypadl. Po asi 3 takovém ohnutí se mi materiál toho klipu (poměrně houževnatě vypadající plech) ulomil.

Nechtěl jsem objednávat nový klip právě z důvodu, že by se historie po několika měsích opakovala. Proto jsem si opaskové pouzdro upravil tak, aby nebylo možné nůž ztratit. Vyrobil jsem si klip, který se na opasek navléká, ze starého tříbodového popruhu na pušku. Prošil jsem ho šídlem a zafixoval tak, že nyní jej z opasku není možné sundat žádným jiným způsobem, než vyvléknutím. Klip je zafixovaný klasickým očkem + jsem ho prošil šídlem, takže utažení je jištěné dvojnásobně. V horním levém rohu, tak jak vidíte tuto fotografii, je vidět i část plechu, kde spoj praskl únavou materiálu v ohybu.

Závěr

Tento nůž je opravdu výborným každodenním pomocníkem při jakékoliv činnosti. Až na malé problémy s pouzdrem, které jsem vyřešil individuální úpravou, jsem spokojený. Čepel se neláme, je stále dost ostrá, bez problémů přesekne 2cm silnou kost v průměru (otestováno na kusu hovězího . Takže ať se jedná o rozřezávání obalu PET lahví v supermarketu či o situaci kdy se bráníte napadení, tento nůž je kvalitní kus výrobku, se kterým se nikdy neztratíte a za ty peníze vám odvede mnoho služby. Doporučuji!

Tento nůž můžete koupit ve všech kvalitních armyshopech nebo nožířstvích . A jako perličku na konec, přidávám video Johna Bennena, ředitele Tactical Defense Institut, je to pán, který se na designu a vývoji nože osobně podílel. Video si pusťte od 5:50, kde je krásně vidět srovnání tasení a bodnutí do útočníka s normálním nožem a s nožem Ka-Bar:

Nemůžu spát.

Fri, 30 Dec 2011 01:02:00 +0100

Nejde to. Snažím se usnout, ale mozek stále pracuje naplno a ne a ne se uklidnit. Beru si aspoň do ruky tablet, abych si napsal pár poznámek na zítra. Co se to sakra děje? Poslední dobou mám problém usnout. Čím to je? Tíží mě nejistota, kterou mám ve svojí hlavě? Mám nějakou blbou náladu.. Jdu dolů z pokoje, nalít si skleničku čistý vody – s úlevou ji piju, pohladila mě jako balzám a krásně zchladila organismus. Protáhnul jsem si šíji ze strany na stranu, opřel se oběma rukama o okno a prohnu se ještě v páteři, abych se uvolnil. Jsem nějakej ztuhlej sakra, bolí mě za krkem jak jsem včera usnul v autě a páteř z dnešního celodenního sezení u počítače. Potichu zakleju.

Koukám z okna ven, kde je krásná, tichá noc. Potichu mrholí a malé vločky se sněhem se snášejí na mokrou a smutnou zahradu. Není to fajn počasí. „Chtělo by to už sníh, aby se ta příroda trošku rozjasnila, všechno bylo veselejší. Tohle je smutný“, pomyslel jsem si. Pomalu jdu zpátky nahoru, přemýšlím co budu dělat. Spát se mi nechce, jsem příliš nabuzený. Poslední dobou to mám takhle často, a bez důvodu.

Prostě se vzbudím, cítím stres, cítím chuť se vybouřit, z nějakého důvodu mám chuť vyběhnout ven a vyřvat to všechno ze sebe. Křičet, rozrazit pěstí překážku, vykřičet do celého světa to „Co se to sakra děje?“. Musím nejspíš ven. Někam do přírody zase. Nebo na akci s klukama. Opět po dlouhé době obléknout maskáče, vzít do rukou pušku, na záda batoh a výstroj, a vyrazit. Kdo nepoznal „loveckou vášeň“, nepochopí.

Nepochopí co je tak úžasného na tom pohybovat se v přírodě, splynout s ní, nenechávat za sebou stopy a v případě konfliktu s cizí skupinou zaútočit a přechytračit ty parchanty. Není to jenom o hraní si na válku. Je to o tom, že proti vám stojí stejně myslící tvor. Když ho dostanete, dokážete si tím, že jste byli lepší. Alespoň pro tenhle okamžik. Příště se může zalesknout slunce vám, oslnit vás, nebo vás může prozradit větev, hýbající se křoví nebo neopatrný pohyb. V tu chvíli jste zase prohráli. Ale proto je to přece hra, ne? Milujeme hry, jsme jak děti.

No nic, zkusím znovu usnout. Snad to už teď půjde.

A je po Vánocích

Thu, 29 Dec 2011 15:43:00 +0100

Tak nám skončily Vánoce. Díky tomu, že mám volno až do Nového roka, ještě krásně relaxuju. Musím říct, že jsem si svátky zatraceně dobře užil. Totálně jsem vypnul, odříznul práci a všechno kolem a věnoval se opravdu jen sobě. Napustil jsem si vanu s pěnou, položil se do ní, k tomu pořádnou knížku a dobrý kafčo. Co víc si přát? Škoda že je už „po“, snažím se už zase zapojit, na eshopu už opět padla další objednávka, ještě navíc chci udělat novoroční výprodej na skladové zboží..

Mimochodem, víte co? Pokud si u mně teď objednáte a u dokončení objednávky zadáte slevový kód „blog“, dostanete slevu –10% na kompletní sortiment . A že jsem tak hodnej, nabídka bude platit do konce ledna.

No ale zpátky k věci. Pevně věřím, že jste si všichni užili Vánoce stejně jako já. Totálním obžerstvím, relaxací a několika prima dárky od lidí, které máte rádi. Snad bude příští rok ještě lepší, než tenhle současný. Předpověděl mi to tarot i čínské věštecké tyčinky. Tak snad se dá „vyššímu principu“ věřit . Dokonce jsme i lyžovačku stihli – tam, kde jsem byl minulý rok s mojí bandou na pánské jízdě (sjíždět na biku Černou horu), tam jsem včera dračil na svahu na carvingách. Sníh byl sice trošku těžší, ale docela se to dalo. Raději jsem měl na hlavě už i helmu vzhledem k počtu pádů a nehod, co jsem viděl. I já se několikrát pěkně vymáznul, sice vím jaké dělám při lyžování chyby, ale nemůžu je jich zbavit :(. Stále přesouvám těžiště instinktivně dozadu, namísto toho, abych to do svahu pustil. Když dělám klasické obloučky, tak mi to nevadí, ale jakmile zkusím fakt krátký carvingový oblouk, tak se mi to kurevsky rychle rozjede a po několika desítkách metrů už jedu tak rychle, že po sebemenším zaváhání přeletím bouli, náraz neabsorbuju kolenama (díky blbýmu náklonu dozadu), tím pádem ztratím kontakt se sjezdovkou a všechno končí tím, že se v lepším případě zastavím, v horším případě po několika kotrmelcích oklepu někde v závěji .

Je to peklo to lyžování, kór když člověk blbne na černé sjezdovce protože červené byly přecpané. Asi příští rok zkusím zase po dlouhé době snowboard. Vyjedu někam do Alp, kde si budu moct pěkně v klidu na modré sjezdovce zase zkusit, cože to vlastně všichni na tom jednom velkým prkýnku mají .

A ohledně pracovních věcí? Tam to tak pozitivní v současný chvíli není, nicméně.. Co není, může být. Takže adios, snad se k blogu dostanu ještě před začátkem nového roku .

LaserDanceovo Vánoční PF 2012 video :)

Wed, 21 Dec 2011 22:11:00 +0100

Takže jsem se rozhodl natočit pár minut mých keců a popřát vám všem všechno nejlepší trošku osobněji, než jenom PFkem v mailu. Natočeno na super tablet Samsung Galaxy Tab 10.1 .

Proč miluju noční Prahu

Sun, 18 Dec 2011 22:34:00 +0100

Přijel jsem po parádním víkendu zpátky do Prahy a pražský genius loci mě opět pohltil. Kráčím Prahou, se sportovní taškou v ruce. Dav lidí mě pomalu vyplivnul do nočních ulic. Lidské postavy se pomalu vytrácí do tmy, jen občas osvětlené chabě svítícími lampami.

Zapnul jsem si bundu více ke krku a schoulil se sám do sebe. Prosincové počasí sice není ještě úplně zimní, ale teplo opravdu není. Vítr honí igelitovou tašku po ulici, nějaký houmlesák loudí od kolemjdoucích dvacku na krabicák. Na zdech registruju neuměle nakreslené grafitti a v podchodu smrdí chcanky. Nadechnu se a jednu ruku mám stále připravenou na zbrani, pokud by snad někdo měl nějaké hloupé nápady nebo mě chtěl připravit o pracně vydělanou hotovost. Podezřelých individuí je tu víc jak dost. Nicméně podchodem procházím bez jakýchkoliv problémů, všichni si hledí sami sebe, jak támhleten třicetiletý kravaťák, tak dáma v letech. Lidi se choulí do zimních kabátů a fungují jako malé krvinky v metabolismu velkého tvora jménem velkoměsto.

Miluju tu atmosféru. Vycházím zpátky „na povrch“ tohoto velkého a živého organismu a vnímám jeho život. Zítra bude opět mít o pár jizev víc, bude opět těžší o pár životních osudů a rozmlácených zastávek . Nořím se také do tmy, dýchám čerstvý vzduch, který se občas smísí s pachem nějakého obchodu nebo fastfoodu. Vánek mě hladí po obou tvářích, jdu dál špinavou ulicí, která i přes svůj nechutný vzhled něčím láká. Je to tím urbanistickým vzhledem? Post-komunistickou architekturou, která je Jižňáku tak blízká? Asi. Na Hájích na mě ještě ze zdi koukají ruský kosmonauti, pozůstatek nadšené budovatelské éry, kterou si dneska nikdo z mých vrstevníků nepamatuje.

Je to krásný. Člověk se musí denně do té smogové džungle nořit a bojovat, aby získal hmotný statky, respekt, sílu – prostě to, co každý hledá. A pak si ani neuvědomí, že Praha má svůj život.

Proč mám rád Daniela Landu, ačkoliv nejsem nácek

Sun, 11 Dec 2011 09:21:00 +0100

Už je to trochu delší dobu, co část veřejnosti popudila opět kontroverzí postava českého (ani se mi ti snad to slovo nechce říct) showbussinessu. Daniel Landa uspořádal šňůru koncertů s názvem Vozová hradba. A to byla opět voda na mlýn různým multikulturním anarchistickým skupinkám, které začaly dštít oheň a síru s argumenty, že tyto koncerty jsou veřejná podpora antisemitismu, anticikanismu a xenofobie obecně. Ba dokonce byla hlášena na jeho koncertech i bomba, nicméně policie ani koncertní halu nevyklidila kvůli oprávněné domněnce, že se jedná pouze o provokaci. Proč je Daniel Landa tak kontroverzní a dost nenáviděný i přes negativně naladěnou společnost vůči cizím kulturám?

Předně bych chtěl říct, že se nepočítám k žádné extremistické skupině. Snažím se být objektivní a ať už u policie, nebo na vysoké škole, kde jsem studoval naprosto humanitní obor se zaměřením na sociální prevenci a sanaci patogenních rodin. Převedeno do lidské řeci, zajímá mě všechno od neziskovek, přes sociální pracovníky a problémové rodiny, až po pracovní právo obecně. Pozorně jsem sledoval počínání Kumara Vischwanathana ve Šluknově i na Ostravsku. Myslím, že bych mohl být ideální prototyp dredatého pacifisty.

Proč ale takový nejsem? Proč uznávám Daniela Landu jakožto jednoho z mála lidí, kteří sice dělali chyby v mládí (ano, mluvím o Orlíku), ale nakonec se vyformovali relativně správným směrem? Asi proto, že na české scéně není moc lidí, kteří se snaží jít proti proudu a typickému zaprděnému „čecháčkovství“. Každý, kdo zde promluví o tvrdší regulaci přistěhovalectví, je automaticky označený jako xenofob.

Není tomu tak lidi. Dan Landa se občas se svými argumenty nemaže, a ano, občas schovává své myšlenky za levnější fráze – viz. jeho proslov na koncertu:

Nicméně, i přes trošku levnější rétoriku, které se bohužel někdy chytají i vylepaní dementíci s bomberem a těžkými kanadami, je jeho poselství jasné. Udržet stát konzistentní. Je to prosba národu zachovat si národní hrdost a vlastenectví v dnešní „eurounifikované“ době. To je další problém – dneska je slovo „vlastenectví“ skoro sprosté slovo. Každého, kdo je vlastenec, si PČ (Průměrný Čech) okamžitě zaškatulkuje do skupiny „rasisti“.

Proč je tu tak málo lidí, kteří to mají v hlavě srovnané? Nebo máte jiný názor?

Už se musím jenom smát

Fri, 09 Dec 2011 14:21:00 +0100

Tenhle půlrok se nestačím divit, co mi život všechno hustě drolí. Ale na druhou stranu je celkem fajn vnímat to objektivně, nebo se o to alespoň pokusit. Já nikdy nebyl na ty horoskopy a podobné věci, ale poslední dobou se mi všechno z Keltského horoskopu plní, takže proč si nepřiznat, že na něj pořád koukám?:)

Lidé se tím dost často nechávají ovlivnit, ale co když jsme to my, kdo měníme realitu a díky horoskopům máme skryté nutkání dělat věcí právě podle toho, co nám kdo řekne? Jestli jo, tak jsme dost pěkné ovce . No ale zpátky k mému vylití srdce, ještě stále to nebude optimistický článek, ale bude to už mnohem lepší, než srdceryvné vylévání pár týdnů zpátky..

Dneska vyjedu asi trošku zbourat po rekonstrukci nově otevřený klub v Petrovicích – někdy si říkám, jestli už na to nejsem trošku starej . Bohužel nakonec dost lidí z mojí bandy nejede, ale to nevadí – pár kamarádů tam snad bude.. Díky bohu, že už cítím v plicích nový vzduch, příjemná síla se mi opět vlévá do žil, tělo sílí, ze zkroucené a zničené postavy se opět rýsuje paladin, který dřímal kdesi v temnu. Jdu pozvednout meč a štít, jdu se opět prát se životem a přijímat jeho výzvy tak, jak jsem je přijímal dosud: „S pokorou k věcem, které změnit nemůžu, a s vůlí k věcem, které změnit jdou“.

Minulost nezměním. Budoucnost je jenom má.

Ženy jsou lepší než muži

Fri, 18 Nov 2011 20:15:00 +0100

Dovolil jsem si použít tohoto šokujícího nadpisu, i když to samozřejmě není tak černobílé. Rozvedu svoje myšlenky dále .

Kdysi, ještě v pubertálním a předpubertálním věku, jsem si samozřejmě myslel že holky jsou „fuj“, ono vůbec s nima nebyla taková legrace, vypadaly podobně jako my, jen si hrály s divnými panenkami, nezajímaly je auta, nestavěly si bunkry, ani se nebrodily v potoce celé od bahna, jen aby vylovili nějakou lesklou cetku. Stejně jako v jejich fantaziích nebyly ohromní roboti, tajné vojenské základny a touha po dobrodružství. Nicméně jak člověk rostl a dospíval, začínal měnit názor.

Dívky najedou začaly být docela fajn, hezky voněly, začaly mít na svém těle věci, které nám chyběly a my jsme si s nimi chtěli také začít hrát. Nezbývalo tedy nic jinýho, než se začít slečnám dvořit a zažívat první lásky a zklamání.

Díky bohu od té doby jsem v názorech na slečny, dívky a ženy trošku vyspěl a pochopil jsem, že bez nich by byl život naprosto prázdný a nudný. Dlouho jsem zastával názor, že ženy i muži jsou rovnoprávné stvoření, každé fyziologicky jinak uzpůsobené k předurčeným činnostem.

Ženy, sběračky plodů, muži lovci. Obou je potřeba a v důsledku do sebe pasují jako Jing a jang. Nicméně v poslední době začínám zjišťovat, že tomu zcela tak není. Připouštím si myšlenkou, kterou jen tak nějaký muž neustojí. A to že ženy jsou v mnoha ohledech lepší jak muži. Několikrát jsem si snažil promítnout si představu čistě maskulinního světa. Nebylo to fajn. Extrémní soutěživost, frustrace, zloba, pocit vítězství a prohry, měření sil, to všechno jsou vlastnosti typické pro nás, kluky.

Narozdíl od čistě feminního světa, který samozřejmě není bez chyb, ale je ve své potencionální existenci „jednodušší a čistší“. I přes ženské neduhy, jako je občasná nelogičnost rozhodnutí, přílišná fixace na vizuální stránku věci namísto funkčnosti, a posun od racionality k abstraktnímu myšlení a melancholii, po tom všem zde zůstává mnohem větší pocit sounáležitosti, dohody a souznění. Prostě čistě ženský svět by byl schopen přežít mnohem delší dobu, než svět vyloženě mužský.

Díky bohu za dualitu, díky bohu za uvědomění si sama sebe – neberte na sebe role druhého pohlaví, respektujme se. Vy holky, nedokazujte nám, že můžete být lepší než váš partner. Naopak, podřiďte se mu, ukažte mu že on je pánem ve vztahu, a dál si tahejte za nitky jako šedá eminence a „řiďte nás“ zpoza krytu. Všichni budeme spokojení. Protože není nic jednoduššího, než recept na spokojený vztah: Chlapi, dejte ženám pocit, že jsou milované. Holky, dejte chlapům pocit, že ve vás mají oporu a že se s nimi cítíte bezpečně. To stačí. Věřte mi. Pak budete navždycky šťastní.

Slovy klasika:

Il y a une femme dans toute les affaires; aussitôt qu'on me fait un rapport, je dis: ‚Cherchez la femme‘.

PS: Jo a taky děkuju bohu za to, že jsem poznal Ji. Tu, která mi svůj svět odhalila, kterou jsem našel a pak zase ztratil. Bylo to úžasné .