www.hermansky.org

Probouzím se.. Vše vypadá tak cize, jako bych to ani nebyl já. Cítím, jak mi pulzuje tepna na zpoceném krku, ležím a nechci se ani pohnout. Co je to za divný pocit? Cítím studený pot na zádech, koukám na strop – je tam jakási malá tečka. Jen malý defekt na ohromném bílém poli, jako malý vor trosečníka na širém oceánu běloby. Kde to jsem? Co tu dělám? Zvedám se z lůžka, chladnější vzduch obejme mé tělo a já cítím, jak mi přes záda projel mráz, jakoby na mě sáhla smrt.. Oklepu se. Po bezesném, hlubokém spánku si začínám uvědomovat čas, prostor a sám sebe. V hrdle cítím úzkost, i když nevím z čeho; je to z té samoty? Podívám se z okna.. Jako ohromný kyklop z Odysseii se na mě dívá ohromné panelové betonové monstrum. Nebe je ocelově temné a přechází v temně safírovou modř. Jejich moc je krásná, ale děsí. Betonová šeď je všudypřítomná, ale v obejmutí paprsků světla večerního osvětlení to nevypadá tak zle; jakoby svoji hnusnou podstatu onen beton schoval za mimikry teplého, oranžovo-modrého nádechu, který říká „neboj se mně..“. Oblékám se do kalhot, beru vyztuženou bundu.

Stejně jako Don Quijote, usedám na svou Rosinantu. Nasazuji helmu, která mi snad pomůže boj s mlýny ustát. Zaklapávám plexi a palcem ruky ji probouzím k životu. Motor se krásně rozeběhl, chvíli ustrnu v němé kráse a vychutnáváním si vnady urbanisticky depresivního prostředí kolem, když v tu chvíli mi ale snížení otáček motoru půllitrového jednoválce oznámí, že můj „kůň“ je připravený k jízdě. Ostrý svit prořízl jako žiletka podvečerní temnotu. Jediná nit světla, které dává naději uprostřed temného, tmavomodrého světa. Člověku, jakožto světlomilnému tvorovi to dodává mnoho naděje a nálady. Jemně ji pobídnu a vyrážím do ulic města – na nádrži jsou vidět odlesky pouličního osvětlení, jedu pomalu a pozoruju lidi, kteří ve své uzavřené malosti jdou jak mravenci, tam a zpět a zase tam. Anonymita města.. Nikdo nic o nikom neví; jasně, každý z nich má ve svém životě pár světýlek. Pár lidí, mezi kterými se anonymita rozplynula a vytvořili teplý kruh, kolem kterého jsou hradby.. V tom studeném světě, kde se nikdo o nikoho jiného nepostará, je to nutnost. Všichni proto bojují jako jednočlenná armáda.

Pozoruju ulice ze sedla a lidé, kteří mě vidí, na mne koukají jak na faráře. Hledím na ně z výšky, z vzpřímeného postoje. Koukají na mě ve své malosti, přitom onu malost mám v sobě stejně jako oni. Malost a pokoru ve vyšší bytí. Přeci tohle nemůže být smysl života. Posledních pět let jde společnot exponenciálním způsobem do hajzlu. Vše je rychlejší, dokonalejší, levnější. Zatraceně rychle se blíží den, kdy první stroj projde Turingovým testem. Člověk 2.0. Dokonalejší, rychlejší, zdravější a spokojenější. Bojím se toho dne. Raději budu stále tím nomádem, který brouzdá v ulicích města. Nedokonalý. Člověk 1.0.

««« Předchozí text: Dost brutální nákup v Albertu Následující text: Airsoftová bomba »»»